Supernova

15. května 2017 v 13:37 | SH |  Povídky od SH

Toho dubnového nedělního rána jsem opravdu neočekával, že potkám někoho, jako byl Sherlock. Popraskané kamenné schody nebyly dostatečně poprášené pískem a já jsem se tak tak udržel na nohou. V myšlenkách jsem byl někde jinde, zhruba padesát mil dál, v Londýně, kde jsem zrovna chtěl být. Mnohem víc, než tady. Ve sluchátkách mi hrála hudba, která tvořila štít rozdělující moji křehkou myslí a svět kolem mě. John Lennon a jeho skupina mi zrovna říkali, že všechno, co potřebuji, je láska. Pfft, myslel jsem si. Všechno, co jsem v tu chvíli potřeboval, byl hrnek čaje z černého rybízu a čerstvě upečené koláčky v kavárně. Kavárna byla jen dvacet tři metrů ode mě, což by za normálních okolností nebyl problém, ale dnes byla cesta proměněná doslova v kluziště. Na balancování v mých Converskách, nekecám, jsem tak trochu jako Leonardo da Vinci v oboru noblesního umění "Balancování V Converskách." Někdo můj geniální výkon přerušil, zatímco jsem zrovna scházel schody. Téměř průhlednému člověku se povedlo mi narušit mou rovnováhu když mě míjel a jako velká hromada kostí, šál a návleků na nohy jsme se svezli na kluzkou cestu. Zastavila nás až zrezivělá lampa před místním Tescem. Onen dotyčný mi věnoval nevraživý pohled… zřejmě jsem i já pokazil jeho piruety.


"Promiň," řekl jsem, zatímco jsem se snažil zjistit, komu vlastně patří ta červená šála. Ani nevím, proč jsem se tehdy omlouval; jen se mi zdálo, jako bych někomu pokazil rozdělanou práci. Jeho pravá noha byla zaklíněná v uchu mého batohu a já jsem zjistil, že právě sedím na mojí mp3.

"Taky se omlouvám," rychle se na mě usmál. Měl ďolíčky v tvářích pro které bych vraždil. Úsměv jsem mu oplatil a pokusil jsem se vstát, ale neúspěšně.

"Ups!" instinktivně jsem ze sebe vykoktal.

"Ups," pousmál se.

Uvědomil jsem si, že jsem si nejspíš vykloubil nohu, což napovídala tepající bolest proudící přímo z kosti. Onen neznámý pravděpodobně přišel ke stejnému závěru při pohledu na moji nohu. Uvědomovali jsme si věci společně. Společně. To slovo se pro mě a Sherlocka brzy stalo samozřejmostí.

"Můžeš se postavit?" zeptal se.

"Co? Teď nebo obecně?" zasmál jsem se s nadějí, že se mi podaří zakrýt bolest, kterou jsem cítil. Neobtěžoval se odpovědět, místo toho mi pomohl se postavit. Dlouho jsme se dohadovali o tom, jak se mu to vlastně podařilo s jeho kostnatýma rukama. Na lásky lehkých křídlech přeletěl jsem tyto zdi; neb hradby kamenné mez postaviti lásce nemohou. Seč láska jest, má láska odvahu též učinit, a tvoji pokrevní mi tedy nejsou žádnou překážkou.. I když jsem ve většině hodin angličtiny nebyl, věděl jsem, že to je Shakespeare a že to, co se mi prohnalo hlavou, bylo vyznání lásky.

Vidíte, jen letmo jsem tento příběhpřevyprávěl, protože jsem příliš netrpělivý na to, abych to napsal pořádně. Možná, že mě jen myšlenky v hlavě nutily, abych je sepsal. To je důvod, proč to dopadlo takto.

*.*.*.*

S klapnutím se za námi zavřely dveře. Se dvěma dalšími klapnutími se rozsvítily světla. Jeho dům byl prázdný a tichý.

"Co noha?" zeptal se.

Informoval jsem ho, že pořád pekelně bolí, ale jsem si jistý, že není zlomená. Přikývl a vyslékl si kabát. Prohlédl jsem si ho a v mírném šoku jsem si uvědomil, že mám tu čest s člověkem, který nepochybně tančí balet. Měl na sobě černé legíny a černé návleky na nohách, které zdůraznily jeho svaly na nohou a dělaly jej ještě krásnějším. V té chvíli jsem děkoval Bohu o jehož existenci jsem silně pochyboval za stvoření něčeho tak úchvatného.

"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se, zatímco jsem kulhal po chodbě a on si zouval boty.

"Sherlock," odpovědel.

"Kolik ti je?" zeptal jsem se ze zvědavosti, ale zároveň pro to, abych mohl znovu slyšet jeho dokonalý bariton.

"Dvacet,"

Rychlý výpočet v hlavě mi pomohl odhalit, že je o dva rohy mladší, než já. Nebylo to poznat.

"A jak se jmenuješ ty?"

"John,"

Sherlock přikývl a lehce se pousmál.

*.*.*.*

Potkali jsme se před Tescem, společně se svezli ke staré lampě, a pak skze město a lásku. Šlo to z kopce. Někde v našem maloměstě v malé komůrce s ještě menšími okny byla kopa matrací, sotva používaných. Na tomto místě jsem cítil jeho žebra narážet na můj hrudník poprvé. Skze okno dovnitř ani nesvítily sluneční paprsky. Ale možná, že to bylo právě slunce, co dělalo jeho vyčnívající žebra méně viditelné. Nikdy jsem se nebál, že bych se o ně pořezal. Vůbec ne. Ale někdy jsem se tolik bál, že je rozlámu, když jsme se milovali, navzájem si předávali ty nejhlubší city, Lásku. Láska byla v našem slovníku vždycky s velkým "L." Sherlock mě vždycky dokázal rozesmát. Jeho sarkastický humor mě nikdy neomrzel. I když naše městečko pro nás bylo moc malé, dokázali jsme si to zpříjemnit. Sherlock i já jsme byli lidé, kteří měli rádi velká města, kde se člověk lehce zahalil do roušky anonymity. On byl jediný chlapec v okolí, který tančil balet a já jsem byl jediný kluk, co nosil Conversky. A společně jsme byli jediný homosexuální pár.

"Tohle místo je plné starých ženských a tragédie," zamumlal jednou Sherlock. "A lidi kdo nechápou, že městské dlažební kostky z nich vysávají veškerý život, pomalu ale jistě dusí ty, pro které je důležitější lampa u Tesca. Je mi jich líto."

"Jsi si jistý, že my jsme jiní?" zeptal jsem se. Sherlock se na mě podíval z jeho místa v mém klíně a já jsem s obtížemi dokázal rozpoznat jeho tmavé kudrny od mých černých upnutých kalhot.

"Jo, jsem si jistý," odpověděl.

Nikdy mi neřekl proč. Vždycky jsem se ho chtěl zeptat a ještě pořád chci, jak si mohl být tak jistý, že se lišíme od ostatních. Není tomu tak dávno, co jsem usrkával melancholii v jediné místní kavárně, ani co jsem byl tak opilý, že se veškeré mé smysly stočily k poslouchání ztracených snů a iluzí pod podrážkami mých bot, tehdy, když temnota noci zahalovala naše malé město. Po celou tu dobu jsme se Sherlockem byli spolu, a já jsem předpokládal, že on má opověď na všechny mé otázky. A teď vím, že kdybych provedl analýzu DNA těch vlasů, které zůstaly na mém polštáři, kdybych se pokoušel zjistit, jakou nejvyšší teplotu může jeho kůže pod moují přikrývkou mít, jediné, co bych zjistil, by byla beznaděj a zoufálství. Je to tak jednoduché se přesvědčit, že ty záhadné zvuky, kterým se podařilo uniknout zpoza dveří od koupelny, patřily jen porouchanému záchodu, který se splachoval sám. Viním sám sebe, až teď. Když stopy, které jeho žebra zanechávaly na mé kůži, byly čím dál hlubší, co jsem si myslel? Občas jsem nechával na Sherlockovi, aby myslel za nás oba, tehdy, když se mě ptal, co vlastně chci v životě dělat, čeho chci dosáhnout.

"Nevím, co myslíš ty?" odpověděl jsem a cítil jsem, že jeho zelené oči spálily tu nejzasší část mé duše na popel.

"Vážně chceš nechat svůj život v rukou ostatních?" zeptal se mě po chvíli, stisk jeho ruky byl možná až moc silný. "Johne musíš mít nějaké sny, jinak tě to tu zničí. Rozumíš?"

Myslel jsem, že je jen melodramatický, stejně jako druh tance, kterému se věnoval, ale teď už chápu, že to myslel vážně. Že musím mít něco, pro co chci žít, pro co vzplanout, jako on žil, přímo hořel, pro balet. Ale mezi tímto zdravým ohněm a zničujícím plamenem je jen tenká hranice. Tento plamen hoří příliš, příliš rychle a nakonec světlo zmizí úplně. Stejně jako supernova na obloze. Jedna z těch hvězd, které svým světlem ozáří vše okolo a pak prostě zanikne, zmizí. Tak, jako nám tady na Zemi to udělá Slunce. Tak, jak to udělal Sherlock, když jsme se poprvé potkali.

"Ale já nemám o čem bych snil. Mám tebe a to je realita. Proč snít?" oponoval jsem mu. Byl květen a my jsme leželi na trávníku naproti Tesca. Sherlock se mi podíval do očí, doslova do mě zaryl svůj pohled, jako by se snažil uvnitř mé duše něco najít.

"Johne..." začal, ale nakonec jeho slova zanikla stejně rychle, jako je vypustil. "Nemůžu být tvůj sen. Musíš si najít něco jiného, co bys chtěl dělat"

"Ale já nevím co… Chtěl bych si koupit pruhované Conversky, počítá se to?" zašeptal jsem. Sherlock se zasmál, jeho smích pro mě byl jako ta nejkrásnější hudba a já jsem nechal mé sluncem ohřáté ruce hrát na jeho bříše. Bylo to jako hrát na piáno, každé jeho žebro předstvovalo klávesu. Ale já jsem nechal sluneční paprsky mě oslepit.

*.*.*.*

Ty pruhované Conversky jsem si vzal na jeho pohřeb; ostatním to možná připadalo nevhodné. Ale já jsem mu jen chtěl ukázat, že si plním své sny a chci v tom pokračovat. Sherlock byl pohřben na místním hřbitově, v městě, kde jsme oba vždy žili. Jeho rakev se zdála být tak těžká pro tělo jemného a křehkého chlapce, který tak miloval balet. Nevšímal jsem si, že byl tak hubený, že jsem kolem něj mohl omotat své sluchátka. Ignoroval jsem to a nalhával jsem si, že je všechno v pořádku. Stejně, jako to dělá manželka, když se jí vrátí manžel domů a voní jako Chanel No. 5, i když ona takový parfém nemá a nakonec objeví i červenou rtěnku obtisknutou na jeho límečku. Sherlockova milenka se jmenovala Anorexia Nervosa. Tato slečínka byla pomstychtivá, zžíravá kurva. Nechtěla mého milovaného nechat samotného, i když on se rozhodl, že chce mě. Nepřestávala ho neustále kontaktovat. Pokaždé, když se podíval do zrcadla, byla tam, byla s ním a nutila ho, aby se s ní miloval, znovu a znovu. Byl jsem tak sebestředný, že jsem nikdy neslyšel její šeptání. A teď byla noc a já jsem minul ten kandelábr, který zároveň zastavil a začal můj a Sherlockův život pár měsíců zpátky. Moje mp3 od té doby nefungovala, ale já jsem stejně odmítal poslouchat hudbu. Můj pokus nějakým způsobem zhmotnit pocit ztráty, který ve mně Sherlock zanechal mě vedl k tomu, abych na zrezivělý kov lampy vyryl několik slov inspirovaných Shakespearem.

Tady začíná cesta lásky odsouzené ke ztrátě, pár milenců jako chladné hvězdy lišící se.


Přál jsem si, abych mohl nenávidět svět, pořád si to přeju. Přál jsem si, abych nenáviděl Boha ve kterého jsem stejně nikdy nevěřil, protože toho deštivého červencového dne vzal život mé lásce. Ale nikdy jsem nebyl schopný opravdu nenávidět. Lidé vždycky říkávali, že zesnulí by si přáli, aby životy pozůstalých pokračovaly i bez nich, aby na ně lidé dokázali zapomenout. Nemyslím si, že by to bylo i Sherlockovo přání, Sherlock by určitě nechtěl být zapomenut a přál by si, aby se o něm aspoň chvíli mluvilo. Jinak by nezanechal tak hluboké jizvy v srdci chlapce, který nikdy nesnil. Ale chtěl jsem, aby Sherlock věděl, že teď už sny mám a on už není jedním z nich, on se stal vzpomínkou, snem, který jsem dávno ztratil. Sherlock snil příliš a příliš rychle shořel. Říkával, že trpí pro umění, ale ve skutečnosti umění zastávalo jen omluvu pro sebepoškozování, nenávist a hladovění… když supernovy vyhasnou, stanou se z nich černé díry. Ale Sherlock se od supernovy přece jen liší. Sherlock na obloze tančí pořád dál.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.4% (588)
Ne 3.6% (22)

Komentáře

1 Katka Katka | E-mail | 26. května 2017 v 22:32 | Reagovat

Tak , něco podobného se mi stalo.Proto peacuji v nemocnici a krmím lidi ;)

2 Katka Katka | E-mail | 26. května 2017 v 22:35 | Reagovat

Pardon , nějak mě zlobí mobil mělo tam být pracuji a před proto čárka . Ach vypadám jak když neumím psát

3 SH SH | 27. května 2017 v 16:39 | Reagovat

[2]: Katko, děkuji za komentář. Je mi moc líto, že sis něčím takovým prošla a mám velikou radost, že ses rozhodla pomáhat lidem! Sama se chystám ubírat se podobným směrem. Ještě jednou děkuji za reakci! :)

4 Katka Katka | E-mail | 27. května 2017 v 22:36 | Reagovat

Ahoj,nemusí Ti to být líto, udělal zw mne pečovatele , udělal ze mě tu kým jsem dnes. A tahle práce ze mne dělá mne skoro 12 let.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama