V hlubinách

3. února 2016 v 19:44 | JW |  Povídky od JW
Zdravíčko! :)

Po dlouhé době přicházím s vlastní povídkou. Tentokrát to bude poněkud temnější, melancholický příběh s trochou nadpřirozena. K napsání této povídky mě inspiroval úžasný fanart od Archie. Doufám, že se Vám bude povídka líbit a těším se na Vaši odezvu :)
Varování: AU, slash, psychická manipulace

V hlubinách





"Vím, že jsi tady," zavolal John do tmy.

Obklopovalo ho hluboké, temné ticho, pusté a všepohlcující. Jen tiché ševelení vánku, tancující nad hladinou stříbřité tůně a pohrávající si s něžnými stébly trávy, mu bylo jedinou odpovědí na tomto ztraceném, Bohem zapomenutém místě. Nebýt zkresleného odrazu měsíce na povrchu nehybné, skoro až mrtvolně vyhlížející vody, téměř by se zdálo, že nebe a voda jsou spojené; jako jeden celek nikdy nekončící modři. Všudypřítomná temnota ho vtahovala hlouběji a hlouběji do svých hladových spárů, odkud není cesty úniku.

Mrazivý chlad ho líně olízl po kůži a John se zachvěl, přeje si, aby byl míval na sobě ještě další vrstvu oblečení. Vydal se sem bez kabátu nebo řádných bot, přitahován jakousi pradávnou touhou získat nezískatelné. Spatřit nespatřitelné. Znovu být na blízku ďáblu s tváří anděla.

Pohlédne na vodu a zadívá se na nehybnou hladinu, v níž se třpytí paprsky měsíčního svitu. Nespatří ani jen stín pohybu, ale ví, že se dívá. Vždycky ho sleduje, zkoumá, vyčkává, jako lovec číhající na svou kořist.

John se zhluboka nadechl, tlukot jeho srdce překotně sílil, tak jako údery na buben pohánějí vojáka k odvaze, a přistoupil blíž k hladině.

"Nebudu to říkat znovu, vím, že mě slyšíš. Vylez nad vodu. Ukaž svou tvář," zavolal naléhavě do hlubin, jeho dech byl roztřesený. Úzkost stahovala jeho útroby v ocelovém sevření a zabraňovala přísunu tolik potřebného vzduchu. "Udělal jsem, jak jsi chtěl. Vrátil se. Přišel jsem za tebou." Jeho hlas byl nakřáplý. V tichu se neslo jeho zoufalství a obklopovalo ho, jako síť, ve které uvízl a nemohl ven.

Zhoubné zatracení.

Dříve klidná hladina se najednou prudce rozčeřila a vlny s divokým šploucháním narážely do břehu, kde se tříštily na miliony kapek, tak ostrých, že se téměř zdálo, jako by vzduchem poletovaly kousíčky skla rozbitého zrcadla. Všechno jako by se ponořilo do hlubin tajemného zapomnění. Dříve jasný Měsíc byl zahalen pláštěm noční temnoty a s jeho posledním svitem vyhasla i poslední jiskra naděje. Zlo se blížilo.

V tu chvíli John uslyšel první takty líbezné melodie. Ten zpěv byl tak... tak nepopsatelně omamující. Pronikal mu tělem i myslí, konejšil ho, vábil, ovládal jeho vůli, zcela ho ochromil. Pokud existuje píseň bohů, pak je to právě tahle. Je to esence sladkých tónů andělského chóru spojených s nízkými tóny hladivého barytonu. Je to píseň o lásce a smrti, o kráse a utrpení, o citech a osamění. Krása této melodie se slovy nedá vyjádřit.

John věděl, že by měl utéci. Prchnout a už se nevrátit. Zmizet a zapomenout. Ale nemůže. Je to jako droga, musí mít víc a víc, chce mít všechno, a přesto to nestačí, nikdy se zcela nenabaží.

A v tu chvíli ho spatřil. Spanilý princ s havraními vlasy. Oči barvy toho nejcennějšího drahokamu světa a mělké rty tak svůdně vykrojené, až se mu z toho podlamovala kolena. Jeho měsíčně sinalou tvář lemovaly ostře řezané lícní kosti, které jako by podrtrhovaly dechberoucí krásu andělsky krojené tváře, vytesané láskyplnými prsty dávných mistrů do bílého mramoru. Před jeho krásou by se sklonila s pocitem méněcennosti snad i bájná Afrodité, zastíněna rouškou zahanbení.

Jediný pohled do hlubin jeho křišťálově průzračných očí způsobil, že John musel myslet jen na ně - a na něj. Jako by ho navždy uzamkl do kouzelného žaláře vznešené nádhery.

Byl úchvatný.

"... Sherlocku," vydechl při pohledu na tu ohromující krásu. Jeho hlas se změnil v slabé zaševelení vánku, sotva slyšitelné, což neznamenalo, že ho Sherlock neslyšel. Vzhlédl a v jeho očích zajiskřilo cosi tajemného, nebezpečného, lačného. Jako by v něm škrtnutím zápalky probudil predátora. Bezcitného lovce, který prahl jen po jediném - zabít. A co víc, když se rybka sama chytla do sítě?

Jiskra vzplanula.

Nějaký malý hlásek Johnovi našeptával, že by měl utéci. Varoval ho před plížícím se nebezpečím, jež ho pomalu obepínalo svými hladovými spáry a stahovalo hlouběji a hlouběji do své neukojitelné náruče. Mít tě jen pro sebe a nikdy tě nepustit. Jako motýl lapený do vláken pavučiny. Jen můj. Můj.

A přec z neznámého důvodu zůstával. Oblouzněn snad nějakou podmanivou touhou vydat se vstříc démonické krásce s uhrančivýma očima. Nechat se přivinout do (ne)bezpečí jeho náruče, cítit dotek chladných rukou na svém rozpáleném těle, ochutnat ty zrádné rty, okusit chuť zakázaného ovoce, třebaže pak upadne v zatracení... Tak ať!

John vzhlédl a jejich pohledy se střetly. Ledová modř se vpíjela do indigově rozbouřeného moře. Pohyboval se s takovou lehkostí a grácií, téměř jako by se vznášel ve vzduchu, a rozvláčně kroužil kolem skalnatého výklenku, na kterém seděl John.

"Vítej, ma bella," oslovil ho dokonale jasný, zvonivý, melodický jas.

John na moment zavřel oči a nechal se unášet chlácholivým proudem líbezných tónů, vycházejících z hrdla démonické bytosti. Cítil, jak mu mate smysly a jeho vědomí se pozvolna odpoutává od jeho těla. Všechny vjemy a pocity jako by pohltil šílený, střemhlavý pád, v němž duše klesá do podsvětí.

Špičky studených prstů mu přejely po žilách na zápěstí. John s trhnutím ucukl a zprudka se roztřásl.

"Bojíš se?"

John pomalu vydechl, jeho hlas byl roztřesený. Jeho první popud je couvnout před nebezpečím. Něco ve skrytu duše volá, křičí o pomoc, lomcuje s Johnovým bezvládným tělem, ale John zůstává. Věří, že se mu nic nestane. Důvěřuje Sherlockovi. Zcela a bezpodmínečně.

"Ne," řekl odhodlaně. "Nebojím se." Očima vyhledal Sherlockův uhrančivý pohled. Zíral do propasti nekonečné modři a cítil, jak se mu motá hlava. Nikdy dřív krásnějších očí nespatřil. Putují od ledově modrých zamrzlých plání, přes temnou modř zachmuřelého nebe až k smaragdově zelené, a jasně se v nich třpytí tisíce hvězd.

Sherlock jako by přesně věděl, co se honí Johnovi hlavou. Usmál se a poodhalil své perleťově bílé zuby. "Dobře." Zapřel se pažemi o skalnatý výklenek, na kterém seděl John, a zvedl se nad hladinu. Odhalil tak svůj dechberoucí, temně modrý, šupinatý ocas, který Johna nepřestával fascinovat. Chtěl natáhnout ruku a dotknout se těch třpytivých, hebkých šupin, ale překvapil ho mrazivý dotek špičky ledového palce, která mu přejela po hraně čelisti. Nedokázal zabránit zachvění. "To je dobře," zopakoval Sherlock tentokrát tišeji. Naklonil se a jeho dech ho zamrazil na krku. "Mě se bát nemusíš," zašeptal mu do ucha.

Svá slova zpečetil jemným pohlazením rty tenké kůže pod Johnovým uchem. John zprudka zalapal po dechu a jeho srdce se divoce rozbušilo. Cítil, jak se chladné rty zlehka posunují níž ke krční tepně, na které setrvají, nepatrně se rozevřou a odhalí své ostré zuby, zuby zabijáka, které ho břitce polaskají po jemné kůži. Tak málo by stačilo, aby navždy ukončily jeho život, jen jedno hbité smýknutí ostřím a s poslední kapkou krve by odešel do věčných krajin, odkud není cesty návratu. Najednou byl John přemožen nevysvětlitelným, avšak nesnesitelným pocitem strachu. Tento strach nebyl v pravém slova smyslu strachem z fyzického zla, ne, byl to strach z hrůzného prozření, že by mu tento čin dovolil. Odevzdal by mu svolně své tělo, svou mysl, svou duši.

Ucítil proti své kůži Sherlockův úsměv. Jeho rty se přesouvaly po hraně čelisti k jeho ústům. Pomalu, zlehka, nenásilně. Zastavil se několik milimetrů před Johnovými rty, trochu se odtáhl, aby mohl pohlédnout do Johnovy tváře. Jejich dech se mísil v jeden. "Věříš mi?" zašeptal Sherlock těsně před Johnovýmy rty.

John cítil, jak zvolna, ale neúprosně podléhá náporu jeho podmanivých bludů. Jeho mysl mate horoucí touha, motá se mu hlava a jeho vědomí vplývá do jakéhosi oparu nepojmenovatelného pocitu. Ztrácí se v sobě. A přesto se cítí skutečnější, než kdy v životě byl.

"Věřím ti." Odpoví bezmyšlenkovitě, překvapen, jakou pravdivostí a správností jsou tato slova naplněna. Nikdy víc na ničem nezáleželo, než na tomto okamžiku. Najednou cítí pocit úplnosti, jako by všechno bylo tak, jak má.

Naklonil se a ucítil první letmé otření Sherlockových rtů o jeho. Tělem mu okamžitě projel elektrický šok, víčka se mírně zachvěla. Je to, jako by ústy klouzal po nejjemnějším saténu utkaného něžnými prsty křehkých víl. S tichým stenem pootevřel rty a znovu přejel po lahodném sametu. Laskal ty svůdné rty s takovou opatrností a téměř až posvátnou uctivostí, jakoby na tom měl záviset celý jeho život. Bylo to tak jemné, měl pocit, jako by se s jeho rty mazlila samotná nebesa. Utápěl se ve slastném opojení rozkoše, jež se mu rozlévala po celém těle a příjemně brnila pod kůží, a jen zastřeně si uvědomoval, jak se kolem jeho pasu omotávají chladné paže.

Prudce zalapal po dechu, jak se ocitl uvězněn v ledovém náručí, a nekontrolovatelně se roztřásl. "Ššššš," konejšil ho hladivý baryton. Cítil ve svých vlasech omluvný polibek. "Brzy se zahřeješ."

John se několikrát zhluboka nadechl, aby si přivykl na pocit chladu, a pohlédl do nekonečných hlubin očí ledového oceánu, ve kterém by se při první příležitosti nejraději utopil, nechal se jím zmítat, až by z jeho těla nezbylo nic než prázdná schránka bez duše. Zvedl ruku a dotkl se váhavě andělské, skoro až mrtvolně bledé, tváře, do které se zamiloval s prvním okamžikem. Tak hebká. Přejel palcem po hraně ostře řezané lícní kosti a vpletl prsty do girlandů hebkých černých vlasů, jež byly měkčí a tenčí než vlákna pavučiny. Jemně je prohrábl a nechal ta vlákna stékat mezi prsty jako hladký satén. "Jsi krásný," vydechl s neskrývaným úžasem John. Je až k nevíře, jak se prvotní pocity strachu proměnily v rozbředlý sentiment.

Všiml si, jak Sherlockovi zajiskřilo v očích, téměř nebezpečně. Vzal Johnovu tvář do dlaní a pevně se mu díval do očí. "Chci, abys byl můj," toužebně mu přejel palcem po spodním rtu. John cítil, jak se utápí v smyslném omráčení náporu jeho podmanivých sil. Jakoby z něj vysával každičkou myšlenku, každičký vjem, každičký pocit, a naplňoval jeho útroby hřejivou rozkoší. Slastně přivřel oči, jak jej něžné prsty hladily po tváři a naplno se do toho doteku položil. "Jenom můj," slyšel Sherlocka zašeptat s jistou tajemností v hlase, než jej vášnivě políbil.

Najednou se celý svět zúžil do tohoto jedinečného okamžiku, všechno, co John dokázal vnímat, byl pocit chladu v kontrastu se spalujícími polibky na svých rtech, ruka laskající jeho tvář, vůně větru a deště vycházející z Sherlockova těla a chuť svobody, která ho naplňovala. Čas jakoby najednou neexistoval, neměl smysl. Byl tu jen on a Sherlock.

Johnovy ruce se samovolně obmotaly kolem Sherlockových zad, jako by ho už nikdy nechtěl pustit, a přitáhl si jeho tělo co nejblíže k tomu svému. Pevně ho svíral ve svém náručí a líbal ho s takovou hladovostí, jakoby snad byl ztělesněním té nejsvůdnější drogy, jež mu přestávala stačit. Prahl po něm každým milimetrem svého těla a utápěl se v blaženém opojení jeho blízkosti.

Sherlock mu polibky oplácel se stejnou hlubokou vroucností a náruživostí, až John postupně začínal ztrácet vědomí a jeho myšlenky se rozplynuly v divokém víru opojných pocitů. Naprosto se Sherlockovi odevzdal a nechal se vznášet na vlně slasti.

Líbali se dlouhou chvíli, dychtivé polibky střídaly něžné a jemné, a lehké polibky se rázem měnily v hladové a všepohlcující. Bylo to neskutečné.

"Chci, abys se mnou zůstal," šeptal Sherlock mezi jednotlivými polibky. Johnova zastřená mysl se vznášela v oblacích a jen stěží dokázal vnímat význam těch slov. "Zůstaň se mnou," další zašeptání následováno hlubokým polibkem. John zavzdychal při přívalu slastných pocitů a natiskl se na jeho tělo ještě těsněji, jako by mu tím chtěl dát najevo - Ano, cokoliv chceš. Vezmi si mě, vem si mé tělo, mou duši, jsem navždy tvůj.

"Navždy," zašeptal John do Sherlockových rtů, při čemž se netvor samolibě ušklíbl.

Ještě jednou se zmocnil Johnových sladkých rtů, než se od něj mírně odtáhl. Byl příliš dlouho na suchu, potřeboval dýchat. Potřeboval vodu.

Utáhl kolem Johna své sevření a s dravým polibkem na jeho rtech ho zvedl z okraje skály a stáhl s sebou dolů. John se zapřel dlaněmi o jeho hruď, jak se ocitl ponořen po pás v ledové mokřině, a snažil se mu vykroutit, leč proti ocelovému sevření neměl nejmenší šanci. Sherlock ho držel pevně na místě a nemilosrdně ho táhl s sebou hlouběji do temného chladu. Pousmál se nad beznadějnou snahou ubohého člověka vyprostit se z jeho krutých spárů. Tak zoufalý po svobodě. Ach Johne, kdybys jen věděl, že to nemá žádnou cenu.

Do neproniknutelné tmy zazní jeho neslyšný výkřik, totálně utopený v bezedných nánosech zhoubné nicoty, než jej démonická stvůra stáhne zcela pod vodu. Nad jejich těly se uzavře temná brána podvodního vězení a pozře je otevřená náruč lačnící smrti.

John bojuje. Škube sebou, kroutí se, zmítá se v Sherlockově náručí, buší a kope do stran, jako by mu mohl kdy uniknout. Z nosu mu unikne proud bublinek. Ach Johne, jen plýtváš svým vzduchem. Uvolni se. Přestaň mi vzdorovat. Nech mě být poslední věcí, kterou na tomto světě uvidíš.

Sherlock ho pohladil po tváří a táhl ho hlouběji do narůstající černoty.

Jeho hrudník se začal zvedat, tělo zoufale hledaje kyslík, který nenachází. Bezděčně lapá po dechu, ocelové sevření z nedostatku vzduchu ho dusí. Začíná se mu zatemňovat před očima. Docházel mu dech.

Sherlock sledoval jeho vystrašený pohled, žilnaté oči, které se začínaly zbarvovat do ruda děsem sraženou krví, jeho stále bojující tělo, zmítající se v jeho nepovolujícím sevření, ústa rozevřená zoufalou touhou po vzdáleném zdroji kyslíku.

John vdechne doušek vody a začne se na něm dusit, jak se dostane do plic. Sherlock mu položí dlaň na břicho, aby cítil, jak jeho tělo sebou ostře škube, jak se snaží dýchat vzduch, který tam není.

Netrvá dlouho a jeho tělo začne postupně ochabovat. Nepravidelný puls jeho srdce skomírá, stejně jako on. Topil se v ledových vlnách sílící temnoty, které zaplavovaly jeho bezvládné tělo.

Patříš sem, pod vodu. Se mnou.

Jsi můj.

Sherlock položí Johna na dno, kde mu bodavý chlad temné tůně nemilosrdně sevře slábnoucí srdce. Prokřehlé prsty sklouznou po drobných oblázcích ohlazených něžnýma rukama vířících vod. Zimou zmodralou tvář posměšně pohladí slepené stonky řasnatých rostlin, zelené vazivo měkké a slizké jako zetlelé ruce dávno uhynulých... a John se stal jedním z nich. Zmizel v hlubinách temné noci. Vlhké rákosí mu nesobecky poskytlo otevřenou rakev.

Sherlock vzal jeho ochablou tvář do dlaní a políbil nereagující rty.

"Jsi můj."



 

49 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.5% (577)
Ne 3.5% (21)

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | 4. února 2016 v 0:27 | Reagovat

Číst tohle na noc nebyl chytrej nápad, ta atmosféra je naprosto dokonalá. Člověk sice pořádně neví, čeho se vlastně bojí, ale husí kůže a podivný pocit za krkem jsou víc než reálné.
Samozřejmě mi nevoní, že je Sherlock takovej mizera, vlastní rukou zabít Johna, to je teda síla, ale zpracování je úchvatné, to se Ti zase jednou něco povedlo! A ten obrázek je nádhernej.

2 JW JW | 4. února 2016 v 11:21 | Reagovat

[1]: Moc děkuju, jsem ráda, že na Tebe povídka takhle zapůsobila. Věřím, že číst to takhle v noci muselo být hodně creepy :)

3 andromaus andromaus | Web | 4. února 2016 v 23:03 | Reagovat

Moc povedená povídka :-)

4 JW JW | 5. února 2016 v 9:32 | Reagovat

[3]: Díky :)

5 Deštníček Deštníček | E-mail | 6. února 2016 v 10:54 | Reagovat

Vážně nádhera :) Za všechny své kamarády a za mě děkuji za tak krásný kulturní zážitek! ;)

6 Jindra Jindra | 6. února 2016 v 13:07 | Reagovat

Svatá pravda, že toto není dobré čísti na noc. Taky nedokážu říct, co NĚCO přesně tam je, ale je to tam, tajemné cosi, co člověku sevře průdušnici jako Hitchcockovy filmy. Netřeba cisterny krve a brutální násilí, ta atomosféra je skutečně nedostižná. Skvělá povídka, děkuju!

7 JW JW | 6. února 2016 v 21:36 | Reagovat

[5]: Jsem ráda, že se povídka líbila :) A pozdravuju kamarády ;D

8 JW JW | 6. února 2016 v 21:38 | Reagovat

[6]: Děkuju za komentář! :) Jsem ráda, že se mi podařilo vytvořit takovou tajemnou, děsivou atmosféru.

9 miamam miamam | Web | 1. září 2016 v 20:41 | Reagovat

Wow, to byla fakt síla... Super atmosféra, dodala jsi tomu fanartu jistou hloubku a teď se na něj už nebudu moct podívat, aniž bych myslela na tuhle povídku. ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama