One knee

10. prosince 2014 v 18:54 | JW |  Povídky od JW
Ahoj, tentokrát přicházím s překladem povídky One knee od autorky questionsleftunanswered. Název jsem nijak nepřekládala, protože uznejte, že Koleno by znělo hrozně :D

A o čem je tento příběh? John má tajemství. Sherlock to vydedukuje špatně, ale Johnovi nebude trvat dlouho, aby dal věci znovu do pořádku.

Na konci je také slash (*nervózně si koušu nehty*)… doufám, že se vám bude líbit :)

Tak a teď už se dejte do čtení a moc mě potěší, pokud mi napíšete nějaký milý komentář. :)

***

Dr. John Watson neměl tušení, jak bude jeho spolubydlící reagovat. No, málokdo uměl předvídat činy muže, jímž byl Sherlock Holmes. John si myslel, že znal Sherlocka lépe než kdokoliv jiný, dokonce lépe než jeho vlastní bratr. Přesto si však nebyl jistý, jak se detektiv zachová.

Samozřejmě že to nejdřív probral s Harry. Vytočil několikrát její číslo a čekal, až se ozve známý hlas sestry, která se ho otráveně zeptala, co to sakra chce tentokrát. Dokonce zašel tak daleko, že se setkal s Mycroftem, aby to s ním mohl prodiskutovat. Zdvořile odmítl nabídku většího finančního příspěvku a vysvětlil mu, že chce, aby to bylo jednoduché. Mycroft se jen zasmál a řekl mu, že Sherlock už stejně nejspíš prokoukl jeho úmysly.

John si to prošel tisíckrát v hlavě, ale přesto se mu zdálo, že tomu něco chybí. Měl ten nejdokonalejší plán. Bylo to jednoduché. Bylo to elegantní. Bylo to… pořád tomu něco chybělo. Nemohl přesně určit co, ale věděl, že je v jeho plánu obrovská díra. To bylo nepřijatelné. Sherlock si zasloužil dokonalost.


John byl zamilovaný do tohoto šílence téměř dva roky. Za týden mělo být jejich výročí a John ho chtěl požádat o ruku. Plánoval to už měsíc. Poprvé ho to napadlo, když se dostali domů z mimořádně vzrušující honičky. Následoval Sherlocka skrz ta nejtemnější zákoutí Londýna a uvědomil si, že už nikdy nechce přestat. Chtěl navždy tento život se Sherlockem.

Následující den se John rozhodl, že Sherlocka požádá o ruku bez ohledu na následky. Potom však narazil na kámen úrazu. Vlastně na víc: Jak ho požádat o ruku, jaký prsten vybrat, jestli má Sherlockovi vůbec dávat zásnubní prsten, kde ho požádá, řekne Sherlock ano, a to nejdůležitější - co se stalo s "jsem ženatý se svou prací"? Možná, že na to nebyli připraveni. To bylo poprvé, co zavolal Harry. Hodil všechny své pochybnosti, obavy a starosti na ni, ale nebylo mu to moc platné. Většina jejích rad se skládala z "Dělej to, co si myslíš, že je správné.".

Takže John zavolal Mycroftovi; lépe řečeno Mycroft ho opět nenápadně vyzvednul. Tentokrát ho vůz zavezl k poměrně pěknému domu na okraji Londýna. I přes to, že Mycroft předvídal každé jeho slovo, John mu vyložil všechny své plány. Mycroft mu nabídl, že za všechno zaplatí. Dokonce zašel tak daleko, že chtěl najmout několik letadel, aby na oblohu napsala milostný nápis věnovaný Sherlockovi. John chvatně odmítal každou extravagantní nabídku.

Po neúspěchu u obou stran John uprchl do kuchyně k paní Hudsonové. Nakonec s pomocí sentimentální ženy byl schopen dát dohromady plán, který ho uspokojoval.

Prsten měl být jednoduchý, obyčejný zlatý kroužek. Uskuteční se to u Angela, protože tam měli první rande, i když Sherlock nesouhlasil, aby se to počítalo jako opravdové rande. John ho pozve na večeři a pak si klekne na jedno koleno.

Tento plán byl vytvořen před dvěma týdny. Od té doby ho John změnil nejméně desetkrát, ale stejně se pak vrátil k původní verzi. Jejich výročí se rychle blížilo a prsten byl schován mezi stránkami Johnovi knihy s názvem Greyova anatomie. Udržet v tajnosti něco tak velkého před expertem v dedukcích se ukázalo být ještě náročnější, než John očekával. V důsledku toho byl John velmi odměřený a často se utápěl ve svých myšlenkách. Navíc trávil o samotě mnoho času ve svém pokoji a kvůli tomu si o něj Sherlock začal dělat starosti. John by mohl říct, že se Sherlock snažil přijít na to, co se děje, bez toho aniž by se ho zeptal. Sherlock nikdy nebyl dobrý v komunikaci ohledem citových záležitostí.

Úzkost se nakonec vystupňovala tak, že už to Sherlock nemohl vydržet a vtrhl do Johnova pokoje zcela bez ohlášení. Setkal se s jeho očima, ale pak rychle uhnul pohledem. Sherlock udělal váhavý krok směrem k jeho posteli. John ho pozoroval, nejistý co se děje. Místo toho, aby si Sherlock sedl na postel, tak se vrátil o krok zpátky a zavřel za sebou dveře. Začal přecházet po místnosti a u toho si mumlal něco pro sebe. Nakonec se zastavil, opřel se o dveře a svezl se k zemi, kolena přitisknutá k hrudi.

"Takže ty odcházíš," Sherlock nespouštěl oči ze země, ale jeho hlas byl silný, rozvážný a vzdorovitý. "Mluvil jsi s mým bratrem, s paní Hudsonovou a dokonce i s Harry. Myslím, že zcela správně předpokládám, že jsi narukoval Mycrofta, aby mě… zadržel. Harry ti poskytne místo k pobytu, než si najdeš nové bydlení. Paní Hudsonová již přijala tvou poslední platbu za byt."

John jen nehybně seděl na posteli a zíral na Sherlocka, neschopný zpracovat co právě slyší. Sherlock si myslel, že ho John opouští.

"Domnívám se, že je to jen přirozená reakce. Mám tendenci být trochu náročnější. Je to houslemi?" Sherlock vzhlédl. Vypadal jako by chtěl prosit a žádat, ale jeho vlastní hrdost mu to nedovolovala. "Můžu přestat hrát na housle ve všech ranních hodinách. Je to mé volání tě z kliniky, když tě potřebuju? Je to Sarah? Ne, Sarah to být nemůže. Udělal něco Mycroft? Udělal Lestrade? Donovanová?" Sherlock přestal vyjmenovávat další osoby a podíval se opět na Johna, zvažoval každou možnost a byl plně ponořen do svých úvah. Najednou vstal a otočil klíčkem od dveří.

Pak se podíval zpátky na Johna. "Neviním tě, víš…"

John se cítil hrozně. Ne kvůli Sherlockovu utrpení, ale kvůli své vlastní reakci. Bylo to tak strašně nevhodné sedět na posteli a chichotat se jako malá školačka. John si položil ruku přes ústa a snažil se vypadat zkroušeně, ale Sherlock se na něj podíval takovým rozpačitým pohledem, že si nemohl pomoct. Stále se snažíce potlačit smích, John vstal a došel k Sherlockovi. Položil ruku přes tu jeho, která ještě pořád spočívala na klice od dveří, a odemkl.

"Jsi idiot," John natáhl druhou ruku, aby si mohl Sherlocka přitáhnout k sobě, a jemně ho políbil. "Já tě neopouštím."

Sherlock prudce otevřel oči. "Ale vždyť jsi zařídil všechna ta opatření…"

"Nic jsem nezařizoval," zavrtěl John hlavou.

"Ano, zařizoval. Viděl jsem tě. Dokonce jsem viděl, jak tě Mycroftův poskok přijel vyzvednout."

"Chtěl si se mnou jen popovídat," John se zamyšleně kousl do rtu, "ledaže bys… Doufal jsi, že bych odešel?"

"Ne!" Sherlock zpanikařil. "Ne, ne, ne, vůbec ne, já… Nikdy jsem…já - Ne." Sherlock ztrácel slova. Vzdal to, znovu Johna políbil a usmál se proti jeho rtům.

"To je dobře. Nemám totiž v úmyslu odejít."

"Ale proč ses teda se všemi setkal?" Sherlockova mysl pracovala opět na plné obrátky. "Nejsi v žádném nebezpečí, že ne?"

"Ne. Vlastně jsem v poslední době v nejlepší formě."

"No, ty bys k nim pro radu nešel. Oni jsou sotva ideálními kandidáty na takové věci. Šel jsi k nim pro finanční pomoc?"

"Ne, Sherlocku, já -"

"Protože já mám peníze, pokud je potřebuješ. Měl bych mít kolem 500 000 liber uložených v různých bankách, jestli chceš. Můžeš si vzít, kolik budeš potřebovat. K dispozici mám ještě mnohem víc. Můžu ti dát přístup k mým tajným účtům."

"Počkej, opravdu? Ty máš tolik peněz? Jak ses sakra dostal k tolika penězům? Vždyť tě Yard ani neplatí!"

"Oh, jako bych potřeboval peníze od Yardu. Jsem schopný vydělat si peníze i jinou cestou."

"No…ne. Díky, ale nepotřebuju tvoje peníze."

"Tak co ode mě teda chceš?" V Sherlockově hlase byl znít zmatek a frustrace. Uvolnil se z Johnova sevření, udělal krok k posteli a těžce na ni dopadl, tváří dolů do Johnova polštáře. Sherlock vdechoval jeho vůni. Byl čistý a obyčejný, stejně jako John.

"Nemůžu na to přijít," zamumlal Sherlock do polštáře. Bylo to sotva slyšitelné a John slyšel jen tlumený shluk nesrozumitelných slabik.

Sedl si vedle Sherlocka a položil mu ruku na dolní část zad. "Nemám ponětí, co jsi právě řekl."

Sherlock pomalu zvedl hlavu a řekl svým silným, hlubokým hlasem "Nemůžu na to přijít.". Pak položil hlavu zpátky na polštář. "Nesnáším, když nejsem schopný něco vyřešit. Johne, naprav to!"

John se usmál a lehl si vedle Sherlocka. Hlavu položil na ten samý polštář. Sklouzl rukou ze Sherlockových zad k jeho krku a začal si hrát s tmavými kadeřemi v jeho zátylku. Bylo to jako uklidňovat naštvané dítě. John věděl přesně, co dělat, aby uklidnil Sherlocka. Natiskl se na jeho tělo, naklonil se a jemně skousnul Sherlockův ušní lalůček.

"Co chceš, aby udělal, Sherlocku?"

Byla to jednoduchá otázka, ale zanechala Sherlocka bezradného. Otočil hlavu směrem k Johnovi a podíval se mu přímo do očí. "Já nevím, Johne. Jak můžu nevědět, co chci?" Sherlock se přetočil na záda a zíral nepřítomně do stropu.

"Ne všechno je zapotřebí analyzovat, víš." John se posadil a opřel si hlavu o pelest postele. Přitáhl si Sherlocka k sobě a detektiv si položil hlavu na Johnovu hruď. Vpletl prsty do jeho sametových vlasů a líně si hrál s jeho kudrlinami. "Jsi se mnou šťastný?" John pohlédl k nočnímu stolku, kde spočívala Greyova anatomie. Kniha byla na dosah ruky. Prsten byl na straně 394.

"Samozřejmě, že jsem s tebou šťastný. To přece víš." Sherlock vzal jednu z Johnových rukou do své.

John zavřel oči a nepřemýšlel. Natáhl se, uchopil těžkou knihu a položil ji na postel vedle sebe. "Sherlocku…" začal a pomalu otáčel stránky, aby získal čas na formulaci správných slov. "Sherlocku, miluju tě."

"Já vím," byla jeho jediná odpověď. Oba si už navzájem řekli tato dvě složitá slova, ale nebylo to něco, co by dělali často. Oba si toho byli vědomi a nechtěli zkazit téměř posvátný význam, který tato dvě slůvka měla, příliš častým užíváním "Miluju tě."

"Sherlocku, co mám na mysli, je, že chci strávit každý den svého života s tebou." John byl na straně 300.

"Já vím, Johne," Sherlock se odmlčel. "Proč čteš Greye, zatímco mi to říkáš?"

"Nečtu to." Strana 350.

"Fajn, proč listuješ stránkami Greye?"

"Něco hledám." Strana 394. Sherlock tu stránku nemohl vidět. John zavřel svou ruku a naklonil se, aby políbil vrchol Sherlockovy hlavy.

"Co?"

"Tohle." John se zvedl a klekl si na jedno koleno vedle postele. Všechny své plány, které měl, hodil za hlavu a soustředil se na tento perfektní okamžik. Bylo mu jedno, že není jejich výročí. Bylo mu jedno, že je to naprosto běžný den. Nestaral se o to, že jsou v jeho omšelé malé ložnici, nebo že se na něj Sherlock díval z jeho neustlané postele. Johnovi bylo dokonce jedno, že jsou jeho dlaně zpocené a ruce se mu nervózně třásly. Jediná věc, která existovala v Johnově světě, byl Sherlock Holmes.

John držel ve své ruce zlatý prsten a setkal se Sherlockovým pohledem. V jeho očích viděl něco, co v nich ještě nikdy neviděl. Viděl dobrého člověka.

"Sherlocku Holmesi, prokážeš mi tu čest a vezmeš si mě za muže?" John zatajil dech.

Sherlock se na něj chvíli díval. Pak se mu na tváři objevil široký úsměv. "Rád bych si tě vzal."

I přesto, že se pořád třásl, John navlékl prsten na Sherlockův dlouhý, tenký prst.

John věděl, že to bylo správné. Věděl, že on a Sherlock patřili k sobě. Ale hlavou mu proběhla myšlenka: Cítil Sherlock to samé?

John se podíval nahoru a položil ruku na zadní stranu Sherlockova krku. Přitáhl si ho dolů a tvrdě jej políbil. Jejich rty se pohybovaly společně. Sherlockův dotek byl příjemný, známý. Sherlock ho vytáhl z pokleku zpátky na postel. Oba se převalili a John skončil ležet na Sherlockovi. Cítil, jak ho prsten zastudil na zadní straně krku, kde ho Sherlock pevně držel. Neznámý chlad kovu se mezi nimi brzy zahřál. John se posadil a posunul se tak, že se boky otřel o Sherlockovy slabiny. Vyhrnul Sherlockovi košili a škádlil ho prsty pod látkou. Cítil, jak mu začínaly být těsné kalhoty.

Sherlock se na něj podíval a ušklíbl se. "Johne, nechceme přece, aby se můj krásný nový prsten celý zašpinil."

John se uculil nad Sherlockovou rostoucí erekcí a otřel se o něj boky. "Nemám v úmyslu tvůj prsten nijak zašpinit."

"Tak jaké jsou teda tvoje úmysly?"

"Nic dobrého."

"Výborně."

Sherlock začal tahat za Johnův opasek, který brzy skončil na zemi vedle postele. Rychle mu rozepnul kalhoty a John se nadzvedl, aby mu je mohl sundat. Johnova erekce byla dokonale vyrýsovaná v jeho vojenských boxerkách, které měl na sobě. Sherlock si nemohl pomoct a sklonil se, aby mohl ústy obepnout jasně viditelnou bouli přes látku.

John hlasitě zasyčel, jak se v jeho těle začalo hromadit teplo, a zaklonil hlavu dozadu. Potřeboval Sherlocka víc, než kdy chtěl někoho jiného. Sevřel do pěsti jeho vlasy a držel ho na místě. Sherlock zasténal při tom smíšeném pocitu bolesti-slasti. John po chvíli pustil jeho vlasy a posadil se. Přetáhl si svetr a tričko přes hlavu a nechal je spadnout na zem. Jeho psí známky o sebe jemně cinkly, jak spadly zpátky na Johnovu vystavenou hruď. Při tom zvuku Sherlock zvedl hlavu. Jeho oči pomalu klouzaly po Johnovi, hltal každý centimetr jeho těla, až nakonec spočinuly na řetízku, na němž byly zavěšeny dva ploché přívěšky. Sherlock neztrácel čas a přisunul se k Johnovu tělu. Chytil ho rukama kolem pasu, ponořil mu jazyk do pupíku a dvakrát jím zakroužil, na což John odpověděl hlasitým zavzdycháním. Potom se přesunul k jeho bradavkám, aby jim mohl věnovat značnou dávku pozornosti. Kroužil kolem nich jazykem, laskal je, olizoval, sál a jemně oždiboval.

Pak se Sherlockova pozornost zaměřila na řetízek s přívěšky a jeden z nich vzal do úst, dával pozor, aby se oba přívěšky nedostaly k sobě, a lehce skousl. Miloval chuť kovu, kterou ucítil na jazyku. Musel přiznat, že ho to vzrušovalo. Sherlock mohl - a taky to dělal - sedět s Johnem celé hodiny na gauči a u toho si hrát s přívěšky mezi prsty. Tentokrát však nabyly zcela jiný význam.

Sherlock nahradil ústa prsty a přitáhl si Johna za řetízek k sobě, aby jej mohl znovu políbit. Jejich jazyky se propletly a Sherlock se natiskl na jeho tělo. John začal zápasit s knoflíčky na Sherlockově drahé fialové košili. Asi po čtyřech pokusech se Johnovi podařilo rozepnout první knoflíček. Sherlock se usmál proti jeho rtům, sedl si na paty, obratně rozepnul všechny knoflíky a košili odhodil na hromadu vršících se kusů oblečení na zemi.

John se kochal pohledem. Sherlockova fyzická krása ho nikdy nepřestávala udivovat. Snad nejpozoruhodnější na tom bylo, že si to Sherlock ani neuvědomoval. Považoval své tělo jen jako transport, vnější schránku, nic víc. Sherlock nosil dokonale přizpůsobené oblečení, které muselo být určitě velmi drahé. Nenosil ho kvůli ješitnosti, byl jen pyšný na svou práci. Staral se adekvátně o svou osobní hygienu a díky Johnovu donucení jedl alespoň jedno pořádné jídlo denně. Jeho oči přelétly po jeho dokonale vypracované hrudi. Sherlock byl bezpochyby krásný.

"Sundej si ty kalhoty, než ti je budu muset strhnout," John se podíval vyzývavě na Sherlocka. Věděl dobře, že mu Sherlock okamžitě vyhoví. Naposledy, když neposlech, mu John doslova roztrhl šaty a nestaral se, že stály pomalu víc, než celý jeho šatník.

Sherlock se postavil na nohy a spustil své kalhoty tak, že mu spočívaly těsně nad koleny. Zastavil se, aby se mohl pokochat svým prstenem. Pak je spustil celé ke kotníkům a elegantně z nich vystoupil.

Sherlockovy boxerky byly těsné, John viděl, že tolik potřeboval uvolnění. Sundal si své boxerky a potlačil vzdech, jak byl jeho penis konečně uvolněný. Pak pokynul Sherlockovi, aby učinil totéž. Sherlock opět vykonal, co mu John přikázal, a připojil se k němu na postel. Lehl si na záda a John se rozkročil nad jeho boky. Uchopil jejich erekce do jedné ruky a začal dlaní pomalu pohybovat nahoru a dolů. Sherlock bojoval s nutkáním začít přirážet do Johnova sevření.

John je pustil až příliš brzy a Sherlock si povzdechl nad ztrátou kontaktu. Natáhl se, aby mohl z nočního stolku podat lubrikant a obalil si jím dva prsty.

"Otoč se na břicho, lásko," přikázal John.

Sherlock, dychtivý potěšit Johna, udělal hned, co mu bylo řečeno. "Prosím, Johne," zakňučel. Sherlock zabořil obličej do polštáře a nabídl svůj zadek Johnovi.

Bez dalšího otálení John pomalu pronikl prsty do Sherlockovy dírky.

Sherlock zalapal po dechu při tom chladném doteku a nepříjemném tlaku, ale to se rychle změnilo ve sténání rozkoší, jak mu John zkušenými pohyby masíroval prostatu. Sherlock v posteli nikdy nebyl potichu. Každý pohyb byl přerušován nádechy a sténáním. John pohyboval prsty dopředu a dozadu a pomalu Sherlocka připravoval, uvolňoval jeho svaly, otevíral ho, dával mu čas, aby si na ten pocit zvykl.

Po pečlivé přípravě si John rozetřel lubrikant po celé své délce.

"Jak mě chceš, Sherlocku?" zeptal se John.

"Tvrdě, rychle, hned." Sherlockův hlas byl plný chtíče. Johna nikdy neunavovalo poslouchat Sherlocka, když byl zoufalý.

"Otoč se a podívej se na mě."

Sherlock tak udělal a John pevně sevřel jeho boky a přitáhl si ho k sobě. Pomalu začal pronikat do jeho těsného otvoru.

"Kurva." Sherlock zaklonil hlavu dozadu a z úst se mu vydralo téměř nelidské zasténání. John si byl jistý, že by je sousedi mohli slyšet, ale byl příliš zaneprázdněný, aby se o to staral.

"Ano, chci tě slyšet," John ho povzbudil. Neustále se tlačil dopředu, až byl nakonec celý uvnitř. Oba muži hlasitě zavzdychali. John se začal pomalu pohybovat tam a zpět a nechal Sherlocka, aby si na ten pocit zvykl. John nechtěl nic jiného, než dát Sherlockovi přesně to, oč žádal. Tvrdě a rychle.

"Rychleji, Johne. Ach, kurva, ano, tam." Sherlock prosil.

John zrychlil své pohyby a s každým přírazem zasahoval Sherlockovu prostatu. Zvuk jejich sténání, tření kůže o kůži a cinkání Johnových přívěšků o sebe Sherlocka rychle tlačil blíže k okraji. Zjistil, že zarývá prsty do matrace a snaží se popadnout dech. Jeho mysl byla naprosto odpoutána od všech případů, analýz a experimentů. Vše, na čem teď záleželo, byl pot pokrývající jejich těla, nohy omotané kolem Johnova pasu a udržujícího ho blízko sebe, vůně sexu vznášející se ve vzduchu, pocit Johna uvnitř něj a zásnubní prsten na jeho prstu.

John lapal po dechu a tvrdě do Sherlocka přirážel. Záblesk zlata na Sherlockově prstu ho poháněl dopředu.

"Jsi tak zatraceně dobrý, Sherlocku."

"Ano, tvrději, Johne. Prosím, jsem tak blízko," sténal detektiv.

Sherlock rukou sklouzl dolů a začal si honit v rytmu Johnových přírazů.

"Ano, kurva. Udělej se pro mě, Sherlocku."

Sherlock zrychlil své pohyby rukou a z úst mu unikl zvuk, který zněl jako něco mezi zavrčením a zasténáním. Oči mu ztmavly a zafixovaly se na Johna a s hlasitým výkřikem se udělal. Jeho sperma vystříklo na jeho i na Johnovo břicho.

Jak se udělal, tak se jeho svaly začaly stahovat kolem Johnova penisu. John vyvrcholil hned vzápětí, ještě několikrát v křeči přirazil a pak už jen Sherlock cítil, jak jeho útroby zaplnil horkým výstřikem.

Poté, co vrátili zpátky na zem a jejich dýchání se zklidnilo, uklidili nepořádek, který udělali, a vrátili se zpátky do postele. Sherlock se přivinul k Johnovi, tak jak to obvykle dělával, položil mu hlavu pod bradu, opatrně, aby nepřitiskl tvář proti Johnovým přívěškům, a přehodil přes Johna majetnicky nohu. John Sherlocka jemně políbil na vrchol hlavy a vzal Sherlockovu ruku do své, aby si mohl prohlédnout prsten.

"Proč si mě chceš vzít, Johne?" Sherlockův hlas přerušil ticho. Jeho hlas byl nezvykle rozechvělý, podobně jako u zamilované školačky, která se právě přiznávala své polovičce ke svým citům.

"Protože tě miluju." řekl John. Stočil ruku, aby mu mohl prohrábnout láskyplně vlasy.

"Proč mě miluješ?" pokračoval Sherlock. Najednou byl zase racionální. Chtěl všechno analyzovat, a udělat z lásky něco hmatatelného, něco, co by dávalo smysl.

"Miluju tě, protože mě fascinuješ. Štveš mě, ale neustále nacházíš způsob, jak mě udělat šťastným. Jsi skvělý a nádherný. Jsi sebejistý, i když o něco víc, než by bylo třeba. Jsi hrdý na svou práci, ale nejsi pyšný. A když se na mě podíváš, tak mám pocit, jako bych ti patřil. Víc, než jak patřím k mým kolegům v práci, víc než jak patřím k mému oddílu v Afghánistánu, víc než jak patřím ke svým přátelům. Já - je těžké to popsat."

Po celou dobu, co John mluvil, nepřestával hladit Sherlockovy vlasy a druhou rukou nepřestával držet Sherlockova za ruku.

Sherlock byl potichu. Snažil se zpracovat to citové vyznání. Snažil se vidět sebe Johnovýma očima, ale prostě nemohl. Kdykoliv se Sherlock na sebe podíval z pohledu druhých, viděl obvykle jen to, co viděl Anderson nebo Donovanová. A teď, když mu dal John nová data ke zpracování, Sherlockovi jasně vzrostlo sebevědomí. Také musel přiznat, že ho to příjemně zahřálo u srdce. Byl si jistý černým a bílým světem a věděl co je dobré a co špatné. Nebyl si však jistý sám sebou.

Stiskl Johnovu ruku a řekl mu s důvěrou v hlase: "Miluju tě. Jsi ten nejdůležitější člověk v mém životě."

John se usmál a zabořil obličej do Sherlockových kudrlin.

"Běž spát, má lásko," řekl John uklidňujícím hlasem.

"Já vím. Mimoto, Mycroft k nám zítra brzo ráno přijede, aby nám poblahopřál."

"Jak bude vědět, že jsi řekl ano, nebo že jsem tě vůbec požádal? Měl jsem plán, kterým jsem se jasně neřídil."

"Mycroft ví všechno." Sherlock pokrčil rameny a přitulil se blíž k Johnovi.

John se jen usmál a podíval se na strop. Po chvíli se Sherlockův dech zpomalil a John věděl, že usnul.

Jeho poslední myšlenka předtím, než tvrdě usnul, byla na Sherlocka a na sebe a na jejich společnou budoucnost.

 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.4% (588)
Ne 3.6% (22)

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | 11. prosince 2014 v 2:52 | Reagovat

Tohle se mi líbí. Zbožňuju pikantní detaily a nemusím brečet, když jeden z nich umře. Prostě báječné počtení, které hned zlepší náladu a pohled na svět.
Sherlockova chybná dedukce mě nadchla, i mistr tesař se utne. Fakt bezva, děkuju za příjemný zážitek.

2 JW JW | 11. prosince 2014 v 12:13 | Reagovat

[1]: Děkuju moc za komentář. Se smutnými povídkami jsem sekla. Od teď budu překládat a psát jen samé pozitivní.

3 Kayla Kayla | 11. prosince 2014 v 21:49 | Reagovat

To na teba vplývajú tie Vianoce? Nechcem dobŕdzať :D Len ma to prekvapuje. Ale úplne súhlasím, tiež radšej pikantné poviedky ako smutné :DDD Super, len pokračuj ide ti to skvele.

4 JW JW | 11. prosince 2014 v 23:16 | Reagovat

[3]:Díky :D Nevím, co se to se mnou stalo. Asi mě opravdu navštívil duch Vánoc a všechno změnil k lepšímu. Odteď žádné trápení, jen samou lásku :) :D

5 Jindra Jindra | 22. prosince 2014 v 14:47 | Reagovat

Skvělé předsevzetí, kterému z celého srdce fandím. To se čte líp vždycky, nejen o Vánocích. Taková potěšující zpráva člověku rozsvítí den, i když je za oknem zataženo. Nadšené díky a jen tak dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama