Vždy pt. 2

26. srpna 2014 v 14:29 | JW |  Povídky od JW
Ahoj, přidávám další díl povídky Vždy. Doufám, že se vám bude líbit :)

***

Kdykoliv musel táta pracovat dlouho do noci, nebo jít na lékařskou konferenci, nebo tak něco, já jsem zůstal u strýčka Grega. Do mých šesti let mě hlídávala paní Hudsonová, ale po tom, co zemřela, jsem trval na tom, abych mohl zůstat s cool strýcem, který byl detektiv stejně jako můj otec. I když jsem zestárl a naučil jsem se, jak se o sebe postarat, tak jsem u něj zůstával kdykoliv jsem dostal příležitost. Vyprávěl mi příběhy o mých rodičích, příběhy o mém otci. Když jsem měl otázku a on na ni znal odpověď, vždycky mi ji řekl. Nikdy přede mnou nic neskrýval.


"Tvoji rodiče byli dokonalí partneři," řekl mi jednou. Na tváři se mu objevil výraz hrdosti, i když jsem věděl, že mu vždy působili potíže. "Vždycky po sobě pokukovali a někdy to zašlo až tak daleko, že mě tím s polovinou Yardu přiváděli k šílenství. Byli pro sebe jako stvoření, oba si navzájem věřili. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Byli jako dvě poloviny jednoho celku."

Na tváři se mu objevil smutný výraz.

"Byli do sebe tak zamilovaní. Už od prvního případu. Každý to věděl, bylo to tak zřejmé." Zasmál se. "Zřejmé. Pro každého, kromě nich. Ti dva idioti spolu žili roky, v lásce, dělali všechno společně, a trvalo věky, než jeden z nich dostal odvahu přiznat se tomu druhému. Sherlockovi chyběl jen malý krůček k tomu, aby otevřel oči."

Věděl jsem, že můj otec jednou předstíral svou smrt. Táta mi vysvětlil, proč to udělal, ale pořád jsem byl naštvaný, kdykoliv jsem na to pomyslel. Ne na otce, ne, na muže, který ho k tomu přinutil. Ačkoli, upřímně řečeno, byl jsem rád, když jsem slyšel, že ho táta několikrát praštil, když se vrátil.

"Tvůj otec byl středem pozornosti, kamkoliv přišel. Jeho brilantnost a genialita byly jako záblesk světla, od kterého nešlo odtrhnout oči." Strýček Greg si prohrábl řídnoucí vlasy. "Všechno to bylo zaměřeno vždy na Johna, pouze na Johna. ''Zdroj světla'' - tak mu myslím říkal."

Trvalo mi několik let, než jsem sebral odvahu zeptat se ho na jednu otázku, na kterou jsem se vždycky chtěl zeptat. Nikdy jsem se neodvážil zeptat se táty, možná proto, že jsem se bál odpovědi, kterou by mi dal.

"Viní mě za to, že ho ztratil?"

Greg trhl hlavou a podíval se na mě s takovým šokem, jenž byl rozprostřen po celé jeho tváři; Nikdy na ten pohled nezapomenu. Myslím, že nečekal, že něco takového vyhrknu u večeře. Odložil nůž i vidličku a vstal ze židle. Obešel stůl a posadil se na židli vedle mě.

"Řekl John něco, kvůli čemu si to myslíš?"

Jeho nedůvěra byla z jeho hlasu jasně evidentní a já jsem okamžitě litoval, že jsem se ho ptal. Ale musel jsem to vědět.

"Ne," řekl jsem a na moment jsem váhal. "Ne, neřekl nic. Jen jsem si myslel... myslel jsem, že malá část něho mi dává vinu za to, co se stalo." Podíval jsem se na strýčka Grega, který se teď mračil. Nemohl jsem si pomoct a znovu jsem vyhrkl otázku. "Je to tak?"

Greg si povzdechl.

"Hamishi, je tu něco, co musíš pochopit. John ztratil polovinu své duše, když tvůj otec zemřel. Mám-li být upřímný, všichni jsme si mysleli, že po tom incidentu spáchá sebevraždu. Víš, co ho drželo při životě?"

Bál jsem se nadechnout.

"Ty."

Jeho tvář se změnila v rozmazanou změť barev a podivných tvarů, jak se mi oči zalily slzami.

"Tu noc, co Sherlock..." Odmlčel se a odkašlal si. "Když jsme s Mycroftem dorazili do nemocnice, našli jsme Johna sedět na chodbě. Odmítal uznat naši přítomnost, jen zíral přímo před sebe. Do dnešního dne ani nevím, jestli si vůbec uvědomil, že jsme tam byli. Pořád dál zíral před sebe na zeď, slzy mu stékaly po tváři a celý byl pokrytý krví... Bylo to vůbec poprvé, co jsem kdy viděl Johna plakat."

Znovu se odmlčel a napil se ze sklenice. Cítil jsem na sobě jeho pohled a zvedl jsem oči k těm jeho. Přikývl jsem, aby pokračoval, protože jsem ještě zcela nevěřil svému hlasu. Můj táta měl na sobě otcovu krev.

"Oba jsme se mu s Mycroftem snažili pomoct, ale on... tam prostě seděl. Zíral na zeď a šeptal Sherlockovo jméno pořád znovu a znovu."

Uvědomil jsem si, pravděpodobně vůbec poprvé, že mu tak nikdy nebudu moct říkat. Nikdy nebudu mít tu možnost mu z legrace říkat "Sherlocku!" tím podrážděným, ale láskyplným tónem, jak to říkal můj táta, nikdy mu nebudu moct říkat "otče."

Strýček Greg se jemně dotkl mé paže. "Hamishi, je ti něco?"

"V pořádku," popotáhl jsem. Nemyslím si, že to znělo obzvlášť přesvědčivě. "Jsem v pořádku." Byl jsem všechno, jenom ne v pořádku. Oba jsme to věděli. Ale potřeboval jsem vědět tento příběh, slyšet o dni, kdy můj otec zemřel. Věděl jsem, že můj táta by mi to nikdy nebyl schopen říct.

"Hamishi, jsi si jistý, že o tom chceš dneska mluvit?" zeptal se mě. Jednoduše jsem přikývl. Greg přikývl zpátky a opřel se o židli. "Snažili jsme se mu pomoct," začal znovu. "Mycroft si vedle něj sedl a mluvil k němu. Už si ani nevzpomínám, co říkal. Cokoliv, aby se z toho tvůj táta dostal. Nic nefungovalo, pořád dál zíral před sebe a opakoval Sherlockovo jméno. Pak najednou vstal, běžel k nejbližší zdravotní sestře a naléhal, aby ho pustili k Sherlockovi."

Strýček Greg na chvíli mlčel.

"Odmítal uvěřit, že je mrtvý."

Podíval se na mě se smutným úsměvem na tváři. "Můžeš mu to dávat za vinu?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"John šel do márnice. Nevěřil mně, ani Mycroftovi a ani doktorům, že mu říkají pravdu. Nakonec mu přece jen dovolili vidět jeho tělo." Strýček Greg se opět odmlčel. Viděl jsem, jak těžké to pro něj bylo, i po tolika letech. "Zůstal tam dlouho. Tak velmi dlouho... že jsme se začínali bát o jeho život. Byl tak blízko k okraji. Blíž, než jsem ho kdy viděl."

Moje srdce mě bolelo za mého tátu. Nemyslím si, že někdo opravdu rozumí, jak velká je bolest ze ztráty milovaného člověka. Strýček Greg mi řekl, jak se tam s Mycroftem konečně dostali a našli mého tátu, jak sedí po boku mého otce. Jak ho drží za ruku, tvář zabořenou do jeho rozcuchaných vlasů. Ta vzpomínka vehnala strýčkovi do očí slzy.

"Byl to strýc Mycroft, kdo konečně přistoupil k tátovi a položil mu ruku na rameno. Táta si ho napoprvé nevšiml, ale pak pomalu zvedl hlavu a podíval se s očekáváním do otcovy tváře - doufal, že to byla jeho ruka. Doufal, že měl pravdu. Doufal, že to byl opět jen kouzelnický trik. Jeho hlava klesla, když si uvědomil, že to nebyla Sherlockova ruka, a otočil se k Mycroftovi."

"Řekl Johnovi, že potřebuje nějaký čas o samotě se svým bratrem. Myslím, že díky tomu pochopil, že je Sherlock pryč, opravdu pryč, a nejen pro něj. Pro všechny." Strýčkův hlas se zlomil na posledním slově. Odkašlal si. "Vzal jsem Johna z místnosti a nechal Mycrofta, aby se s ním rozloučil. John se zase vrátil zpátky k zírání do zdi a zůstal stát naprosto klidně a tiše. On tam prostě... stál. Pak se tam najednou objevila sestra a v náruči nesla svazek přikrývek," usmál se. "Úplně jsme zapomněli, že to byla ta samá nemocnice, ve které ses narodil." Podíval se mi přímo do očí. "Řekla jediná slova, která tu noc Johnovi pomohla dostat se z toho." Odmlčel se. "Řekla: Váš syn potřebuje svého tátu."

Zhluboka jsem vydechl, ani jsem si neuvědomil, že zadržuju dech.

"John tě vzal do náruče a držel tě, jako bys byl ta nejkřehčí věc na světě. Díval se na tebe s takovou úctou a láskou. To bylo podruhé, co jsem kdy viděl Johna plakat, a to z něčeho úplně jiného, než smutku."

Překryl mi mou ruku tou jeho.

"Tehdy jsem věděl, že jsi ho zachránil."

***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.4% (588)
Ne 3.6% (22)

Komentáře

1 Simona Simona | Web | 26. srpna 2014 v 14:33 | Reagovat

čože! máš fakt talent! nikdy by som nedokázala napísať nič takéto.. úplne ma to pohltilo. :) teším sa na ďalšie časti

2 Helena Helena | E-mail | 27. srpna 2014 v 3:17 | Reagovat

Ano, máš talent, to nemůže popřít nikdo, kdo umí číst. To se podaří málokomu, abych musela s komentářem počkat, až přestane hrozit, že mi slzy zkratujou klávesnici. Ovšem jinak bych Tě s chutí praštila. Překousnu formulaci 'našli mojeho tátu', přenesu se přes to, že v prvním díle používáš pro mužský přechodník přítomný tvar ženského rodu, ale zabít mého zbožňovaného Sherlocka je naprosto neodpustitelné. Jak jsi mohla! Představovala jsem si Tě jako slunnou dívčinu, která má k mým oblíbeným postavám pozitivní vztah. Z jakých temných zákoutí Tvé černé duše pramení taková krutost? Poslat Sherlocka nebo Johna na onen svět je hrdelní zločin na doživotí v Sing Singu nebo aspoň ve Valdicích. K Tvému velkému štěstí na to nepamatuje žádný paragraf, ale měl by.  I jejich duchovní otec tu chybu napravil a na rozdíl od seriálu i dost uspokojivě vysvětlil. Bohužel nemám po ruce stejně pádný argument jako ten americký vydavatel v podobě neodolatelné nabídky s dostatečným počtem nul na konci. Ráda bych ho měla, i když z tohohle by se dalo vybruslit těžko.
Vím, neměla bych to tolik prožívat, jenže Ty píšeš tak sugestivně, že vtáhneš čtenáře do děje, i kdyby nechtěl. Vždyť já jsem v té márnici byla s Johnem a pořád opravuju překlepy, jak se mi třesou ruce. Copak Tě to samotnou nebolí? Ti dva jsou přece nesmrtelní! Můžeš je protáhnout sterým nebezpečenstvím odřené a potlučené, ale definitivně uzavřít život některého z nich je prostě moc.
Přitom nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo, to bych lhala jako naši politici. Umíš, to je neoddiskutovatelné. Přesto však, nemohla bys dát své úžasné nadání do služeb méně tragických příběhů? Tentokrát jsi uplatnila svůj nevšední talent s ničivostí atomové bomby. A to si ani jeden z nich nezaslouží.

3 JW JW | 27. srpna 2014 v 9:44 | Reagovat

Oh, nemám slov. Pro spisovatele je největším úspěchem, když dokáže své čtenáře přivést k slzám.
Ano, je to kruté. Velmi kruté. Rozdělení Sherlocka a Johna je ten největší zločin, který by měl být trestán nejvyšším možným způsobem a ani to by nestačilo jako odplata, za tak nemilosrdný čin. Ti dva k sobě neodmyslitelně patří a vždycky budou. Ale ne vždy je život procházka růžovým sadem. Proto jsem si taky vybrala tuto povídku. Někdy se prostě špatné věci stávají a my s tím nemůžeme nic dělat. Je třeba znovu se postavit na nohy a jít dál. Tak jako to udělal John. I přes tu nesmírnou a nikdy nekončící bolest pokračuje dál kvůli jedinému smyslu života - Hamishovi.

Snad Tě potěším zprávou, že další povídka, kterou chystám, rozhodně nebude tak tragická, jako je tato. Právě naopak. :)

4 Helena Helena | E-mail | 27. srpna 2014 v 17:34 | Reagovat

Děkuju, že se na mě nezlobíš. Zpětně mám pocit, že jsem se možná vyjadřovala poněkud neuhlazeně, ale ono mě to opravdu strašně vzalo. Obecně vzato máš pravdu,, i když se obávám, že jsou i rány, jaké čas nezahojí. Většina vztahů se po čase rozpadne nebo fungují tak nějak ze zvyku, kvůli dětem, majetku a 'co by řekli lidi', ale vyjímečně se někomu podaří nelézt toho pravého (tu pravou), tu jedinou možnou lásku, druhou polovinu své duše. A když o ni přijde, už nikdy není doopravdy celý. Stalo se mi to, víš? Stejně jako Hamish Johnovi, zůstala mi dcera jako jediný smysl života, ale zároveň jako každodenní připomínka té bolestné ztráty. Asi i proto mě ta povídka tolik oslovila.
S povděkem se těším na další (jak slibuješ méně drásavý) příběh. Jak praví známá písnička: 'Není nutno, aby bylo přímo veselo...', protože život skutečně není peříčko. Naštěstí vy spisovatelé, kteří máte dar tak mistrně zacházet se slovy, máte i moc nám ho svou tvorbou zlepšit. Aspoň na chvíli. A to je velká zásluha.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama