Vždy pt. 1

25. srpna 2014 v 14:24 | JW |  Povídky od JW
Ahoj! :) Prázdniny se pomalu blíží ke konci a já jsem pro vás přeložila novou povídku s názvem "Vždy" od autorky orphan_account. Jedná se o parentlock a je to angst. Pro ty z vás, kdo neví, co slovo angst znamená: Angst je povídka, v jejímž obsahu jsou důležitým prvkem emoce, úzkost, deprese atd. Rozdělila jsem ji na 3 části a každý den přidám další kapitolu.

***

Moje jméno je Hamish Watson-Holmes a nikdy jsem nepoznal svého otce.

***


Pamatuju si, když jsem se ve třech letech zeptal svého táty, kde je můj otec. Podíval se na mě pohledem plným bolesti a smutku a já jsem okamžitě litoval, že jsem se ho ptal. Otočil jsem se a chystal jsem se znovu si hrát s Legem, ale táta mě chytil za mou baculatou malou ručku a přitáhl si mě do klína. Vstal, přenesl mou váhu na jednu ruku a druhou mě pohladil po tváři. Prsty mi prohrábl vlasy a podíval se mi do očí pátravým pohledem. Jeho tvář změkla, jako kdyby našel něco, co v nich ztratil.

"Tvůj otec tě miluje," řekl. "Tvůj otec tě miluje velmi, velmi moc. Slyšíš?" Přikývl jsem, nevědíc, jestli chtěl, abych něco řekl. "Nemůže být s tebou, ale vždycky se o tebe stará. Vždycky bude. Pamatuj si to."

A pak řekl něco, co se mi vrylo do paměti; něco, co jsem si s sebou nesl po mnoho následujících let. Znovu mě pohladil po vlasech, přejíždějíc prsty po mých krátkých, tmavých kadeřích.

"Jsi mu tolik podobný."

Můj otec musel být velmi výjimečný člověk.

***

Krátce po tom, co mi bylo pět, si mě táta přitáhl na klín a vysvětlil mi, že jsem se do tohoto světa narodil za velmi zvláštních okolností. Myslel jsem, že se mi chystá říct, že jsem se narodil v džungli, nebo tak něco, a pak mě málem sežral tygr. Táta vždycky říkal, že mám velmi bujnou fantazii po mém otci.

"Tvůj otec měl velké srdce," začal. "A byl... ten nejúžasnější člověk, který kdy žil na této planetě. Ale bez ohledu na to, jak velké bylo jeho srdce, nebo jak úžasný byl, dva muži... nemohli jsme tě mít stejně, jako ostatní páry. Tak nám pomohla jedna dáma."

Podíval se na mě, aby se ujistil, že jsem chápal, co říká. Připouštím, že chápání lidské reprodukce bylo ve věku mých pěti let vážně nedostatečné. "Stejně jako Colin a jeho tátové?" Táta se na mě usmál a přikývl. Colin byl můj kamarád už od školky a také měl dva tatínky. Někdy jsem mu záviděl.

"Ano, přesně jako Colin a jeho tátové," souhlasil. "Když nastal čas, aby ses narodil, tvůj otec a já jsme byli zrovna uprostřed případu..." Na chvíli se odmlčel, shromažďujíc myšlenky. "Tvůj otec byl tak šťastný, když slyšel ty zprávy. Na několik okamžiků pro něj neexistovalo nic jiného, na čem by mu záleželo, a to bylo..."

A pak se můj táta rozbrečel. Jeho slzy dopadaly na vrchol mé hlavy, jedna po druhé. Držel mě pevně a houpal nás tam a zpět, jak mu velké vzlyky trhaly jeho plíce. Objal jsem ho zpátky tak pevně, jak jen to šlo, přejíc si, abych věděl, kvůli čemu je táta tak smutný. Přál jsem si, abych věděl, co mám udělat, aby přestal být smutný.

Můj otec mi dal život, aniž by mě poznal. Zemřel, když já jsem žil. Budu mu vždycky vděčný, protože mě přivedl na tento svět. Vždy ho za to budu milovat.

Když táta přestal plakat, cítil jsem se zmateně. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zeptal jsem se ho na jedinou otázku, která mě v tu chvíli napadla.

"Je otec v nebi?"

Táta se na mě podíval, rozmrkávajíc slzy, a usmál se. "Ano." Řekl a pevně mě objal. "A je ten nejkrásnější anděl, který tam kdy byl."

Myslel jsem, že jsem ten nejšťastnější kluk na světě, protože mám svého vlastního anděla.

***

Když jsem začal chodit do školy, ujistil jsem se, aby všichni mí kamarádi věděli, že mám toho nejlepšího otce na světě. Otce, který měl na mě vždycky čas a který se o mě staral. Mohl jsem se na něj kdykoliv během dne obrátit a on tu pro mě vždycky byl, i když jen v mé hlavě.

Neustále jsem s sebou nosil jeho fotku. Babička mi ji jednou dala, když jsem byl u ní s tátou na návštěvě. Byla to malá fotografie, kterou uchovávala ve stříbrném rámu na krbové římse. Nikdy jsem si ji tam před tím nevšiml, ale jakmile jsem ji jednou spatřil, nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Táta mi ukazoval fotky jeho i předtím, spoustu fotek, a já jsem nevěděl, proč mě zrovna tahle tak upoutala. Vypadal tam tak šťastně.

Jak jsem se díval nahoru na fotografii mého otce, babička přišla za mnou a láskyplně mě pohladila po vlasech. Natáhla se, sundala fotku z krbu a přiblížila ji ke mně. Otevřela zadní stranu a vytáhla fotografii z rámu.

"Tvůj táta ji udělal zrovna, když se o tobě dozvěděli," řekla a podala mi ji.

"Otec je anděl," řekl jsem jí, jak jsem se díval na fotografii. Cítil jsem se hrdý. Můj otec byl ten nejkrásnější člověk, jakého jsem kdy viděl.

***

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.3% (578)
Ne 3.7% (22)

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | 26. srpna 2014 v 23:36 | Reagovat

Vzhledem k většinovému modelu rodiny, jaký dítě ve svém okolí odmalička vidí, nebylo by logičtější, kdyby se svého táty zeptalo spíš na matku? Mě by taky zajímala, tak doufám, že nám to tajemství v průběhu dalších dílů objasníš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama