Změna

29. července 2014 v 20:00 | SH |  Povídky od SH
Ahoj, tak tentokrát jsem si pro vás něco připravila já. A to svoji vlastní povídku. Celý měsíc jsem měla špatné svědomí, že nepíšu, tak jsem si jednoho večera sedla a vzniklo tohle. Upozornění: Tato povídka obsahuje spoilery k His last Vow. Proto ji raději nečtěte, z celého dílu byste pak nic neměli. Děkuji za přečtení a případné ohodnocení :)

"Sherlocku, ztrácíme tě!" Zakřičel jsem, zatímco ostatní doktoři v sanitce už jeho tělo připojili k přístrojům. Naposledy jsem mu pevně stiskl ruku a sledoval jeho smrtelně bledý obličej, který se s každým slabým pípnutím přístojů zdál ještě bělejší. Zhluboka jsem se nadechnul a vystoupil jsem ze sanitky. Díval jsem se, jak mizí v dálce a modlil jsem se. Nedokázal jsem si představit, že už bych jej nikdy neviděl živého.

Nevěděl jsem, jak se zachovat. Mary stála vedle mě, ale i přes to, že jsem ji pořád miloval, nedokázal jsem ji obejmout. V kapse mě neustále pálil flash disk, který mi dala. Můj život se obrátil naruby, moje manželka byla úplně někdo jiný, než jsem si myslel, můj nejlepší přítel právě teď umíral pod rukama lékařů na operačním sále. Neměl jsem v ničem jistotu, nevěděl jsem, co je pravda a co ne. Nemohl jsem nikomu věřit.


Prošel jsem kolem Mary a přesto, že jsem na sobě cítil její pohled, bez jediného očního kontaktu jsem za sebou zabouchl dveře a nechal ji stát na Baker street. Opřel jsem se o stěnu pod shody a protřel jsem si oči. Cítil jsem obrovskou lítost, připadal jsem si podvedený a osamělý.

Po schodech jsem se došoural do bytu a zhroutil jsem se do křesla, kde ještě před chvílí seděl Sherlock. Zaťal jsem zuby a pokoušel jsem se zůstat klidný. Z kapsy jsem vytáhl stříbrné usb s nápisem A. G. R. A. Písmena po chvíli už nebyla čitelná, pohled se mi zamlžil slzami. Vzpomněl jsem si na Sherlocka, na svatbu s Mary, na to, jak jsme byli šťastní. Žil jsem ve lži, ale užil jsem si díky ní krásný kus života. Při vzpomínce na Sherlocka se ve mě vzbudila potřeba jet do nemocnice, být u něj co nejblíže, kdyby cokoli potřeboval. Flash disk jsem položil na stůl a seběhl jsem schody zpět dolů.

Mary na ulici už nestála. Na chvíli mě zamrzelo, že už za mnou nepřišla. Zřejmě necítila potřebu se mnou být, nebo se jen bála mé reakce. Za to jsem se na ni nezlobil. Ani já jsem netoužil po její přítomnosti.

Chytil jsem si taxík, a když se auto rozjelo, zmocnila se mě nervozita. Bál jsem se, co se děje se Sherlockem. Jak moc špatně na tom je. Zaplatil jsem a vystoupil. Rozběhl jsem se směrem ke hlavnímu vchodu do nemocnice, potom jsem zamířil přímo na jednotku intenzivní péče.

"Sh-Sherlock Holmes," zakřičel jsem na sestru procházející kolem mě. "Nevíte, kde je?"

"Na sále," odpověděla, nezájem evidentní na první pohled.

"Děkuju," řekl jsem, hlas se mi na konci nechtěně zlomil. Opřel jsem se o stěnu a snažil jsem se zhluboka dýchat. Nezbývalo mi nic jiného, než čekat. Po několika minutách tupého civění na obrazovku mobilu se na chodbě konečně začalo něco dít. Rozhlédl jsem se a na konci chodby jsem zahlédl lékaře, kterého jsem před tím viděl už v sanitce. Rozběhl jsem se k němu.

"Jak to vypadá?" Zeptal jsem se.

"Operace proběhla bez problémů," řekl doktor, zjevně unavený. Prohrábl si prošedivělé vlasy a pokračoval. "Podívejte pane..."

"Watson. John Watson," doplnil jsem.

"...pane Watsone, váš přítel je nadále ve vážném stavu, ale podařilo se nám jej alespoň stabilizovat. Nemusíte se o něj bát." Obdivoval jsem doktora, jak dokáže mluvit s takovým klidem.

"Dobře. Děkuji," vydechl jsem a zůstal stát na místě, zatímco doktor pokračoval v cestě dlouhou chodbou. Nezbývalo nic jiného, než počkat. K Sherlockovi nemělo cenu se pokoušet dostat, návštěvy těsně po operaci povoleny nebyly. Rozhodl jsem se tedy vrátit se domů - na Baker street - a Sherlocka navštívit až zítra.

------

Paní Hudsonová mě zastavila hned u dveří. Vypadala vyděšeně i přes to, že vlastně pořádně nevěděla, co se stalo. Jednoduše měla strach o Sherlocka, tak stejně, jako každý, kdo věděl, že ho odvezli do nemocnice.

"Johne," vyhrkla a objala mě. Měl jsem radost, že mám kontakt aspoň s někým.

"Jak je na tom Sherlock?" Paní Hudsonová mě pustila a dívala se mi do očí. Věděl jsem, že tato otázka přijde jako první. Tak stejně jsem věděl, že na ni budu muset upřímně odpovědět.

Zhluboka jsem se nadechl. "Doktor mi řekl, že je ve vážném stavu," viděl jsem, jak se paní Hudsonové zalily oči slzami, "ale prý se jim podařilo jeho stav stabilizovat, už to nebude horší. Uvidíte, brzy se zase vrátí domů, úplně zdravý." Snažil jsem se ji uklidnit, ale sám bych okamžitě potřeboval navštívit svoji terapeutku.

"Dobře," usmála se na mě. "drž se, Johne."

Přikývnul jsem a vyběhl schody nahoru.

Když jsem si konečně lehnul do postele, cítil jsem se, jako bych se ocitl v bublině, ze které se nedalo dostat ven. Ze všech stran se na mě valily nepříjemné vzpomínky a nevěděl jsem, jak se rozptýlit. Tato noc byla jedna z těch, kdy se mi nepodařilo usnout ani na chviličku. Všechen čas jsem proseděl s mobilem v ruce, napsal jsem Gregovi a pak jsem přemýšlel, jestli vlastně Sherlock má ještě někoho. Kromě Mycrofta, který už všechno věděl, mě nikdo nenapadal. Tak jsem položil telefon na noční stolek a jen jsem ležel v posteli, přemítal jsem nad tím, co mi Sherlock toho dne řekl, ještě před tím, než ho odvezli do nemocnice. V hlavě se mi opakovaly slova, která řekla Mary. Žádná Mary Morstanová neexistuje. Měl jsem pocit, že se zblázním.

Když se konečně začalo rozednívat, vstal jsem, šel jsem se osprchovat a potom jsem konečně vyrazil do nemocnice.

Venku bylo škaredě - pršelo, foukal chladný vítr a schylovalo se k bouřce. Zdálo se mi, jako by počasí bylo přesně takové, jak jsem se cítil.

Z taxíku jsem vyběhl do nemocnice, kde byla kupodivu spousta lidí, i přes to, že bylo ještě brzy ráno. Znovu jsem zamířil na jednotku intenzivní péče, kde měl Sherlock ležet.

Když jsem konečně procházel tou dlouhou chodbou, viděl jsem jak proti mně běží sestra. Lekl jsem se. Věděl jsem, že mě nečekají příjemné zprávy.

"Vy jste pan Watson?" Zeptala se mě a já jsem ztuhl, v duchu jsem si totiž přál, aby nehledala zrovna mě. Teď už bylo jasné, že se Sherlockem se něco stalo.

"Ano," hlesl jsem.

"Vyskytly se komplikace, pan Holmes podstoupil ještě jednu velice náročnou operaci. Nejsme si jisti, jestli se jeho zdravotní stav zlepší, nebo naopak zhorší. Je to otázka několika hodin, ztratil příliš mnoho krve, jeho srdce nefunguje správně."

Hučelo mi v uších. Držel jsem se stěny. "Můžu- můžu ho navštívit?"

Sestra se na mě chvíli dívala. Viděl jsem na ní, že by mě k Sherlockovi pustit neměla. "Pojďte za mnou." Řekla nakonec.

Když otevřela dveře a já jsem vstoupil dovnitř, Sherlock ležel na posteli, připojený k přístrojům, vypadal že spí. Jeho tvář byla ještě víc bledá, než když jsem ho viděl naposledy, jeho rty byly bíle jako stěna. Sherlock vypadal více mrtvý, než živý. Pouze nepravidelně pípající EKG prokazovalo zbytky života v jeho těle.

Zoufale jsem se podíval na sestru. "Mohla byste prosím..."

Ona jen přikývla a zavřela za sebou dveře. Bylo mi jasné, že kdyby to se Sherlockem vypadalo dobře, nepustlili by mě k němu.

Přistoupil jsem k němu blíž a chytil ho za ruku. Jeho rty se lehce pootevřely, jakoby chtěl něco říct. Díval jsem se na něj, poslouchal jsem tiché pípání přístrojů, pokaždé, když jeho srdce vynechalo, myslel jsem, že je konec.

Nakonec Sherlock otevřel oči. Díval se na mě, prohlížel si mě a ještě víc pootevřel pusu. Těd už bylo jasné, že se snaží něco říct.

"Sherlocku..." zašeptal jsem, slzy mi stélkaly po tvářích.

"Johne... Omlouvám se, Johne. Za..." Jeho hlas byl skoro neslyšitelný. Odmlčel se, nemohl popadnout dech. "Za všechno, co jsem ti udělal." Zavřel oči i ústa. Přes ruku, kterou jsem mu pevně svíral jsem cítil, jak se jeho tep zrychlil, až nakonec nebylo cítit nic. Žádný další úder srdce, ani další nádech.

"Ne." Řekl jsem nejdřív potichu, nakonec jsem to slovo opakoval čím dál hlasitěji. Neměl se mi za co omlouvat. Po tvářích mi stékaly slzy, svíral jsem jeho chladnoucí ruku a do pokoje přibíhali doktoři a sestry, ale já jsem si nevšímal toho, co dělají. Někdo mě od něj odtáhl a posadil mě na chodbu. Já jsem nevnímal. Nevnímal jsem ani to, že jsem se najednou ocitl vedle Mary v našem novém domě, ona mě objímala, kolem nás stáli naši přátelé. Nikdo nechápal, že zemřel člověk, kterého jsem ze všech nejvíc miloval.

--------

"Sherlocka Holmese jsem poznal před několika lety úplnou náhodou." Začal jsem svoji řeč a podíval jsem se do masy lidí oblečených v černém oblečení. "A díky této náhodě se mi změnil život, bez něj bych nezažil ty nejakrásnější roky mého života. Sherlocka byl pro spoustu lidí nepříjemný a nepřístupný člověk, který dokázal jen urážet. To si o něm mysleli ale jen ti, kteří ho neznali tak dobře. Ale vy všichni víte, že kdybyste Sherlocka nepoznali, váš život by byl jiný, nezažili byste toho tolik. Nikdy mi nikdo neřekl, že jsem idiot tolikrát, jako Sherlock. Přesto bych ti, Sherlocku, jestli jsi teď mezi námi, chtěl poděkovat za všechno, co jsi pro mě udělal, a za to, že jsi byl." Lidé začali tleskat a já jsem se vrátil na své místo vedle Mary, která mě chytila za ruku a políbila na tvář. I přes to, že jsem se smířil se vším, co udělala, mi to v tu chvíli bylo nepříjemné.

Začala tím pro mě úplně nová etapa života s Mary a se svou dcerou. Bude to život bez Sherlocka, který byl teď definitivně mrtvý a věděl jsem, že už se nikdy nevrátí. Celý svůj život budu trávit se ženou, která ho zabila a já jsem ji přesto nedokázal přestat milovat.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.3% (578)
Ne 3.7% (22)

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | 30. července 2014 v 3:26 | Reagovat

Promiň, SH, ale tohle se Ti nepovedlo. Tedy napsané je to skvěle - styl, slovní zásoba, žádné chyby, to je všechno perfektní, ale ten konec... To přece nemůžeš Johnovi udělat! Vždyť bude ještě minimálně čtvrtá série. Ani my čtenáři se nezasloužíme tak krutý konec. Výkřik byl hodně brutální, nicméně když to přece jen dobře dopadlo, dá se to snést. Ovšem doopravdy Sherlocka zabít, to je fakt silný kafe. A skutečně věříš, že tohle by John Mary odpustil? Jedna věc je překousnout její minulost, on je hodně tolerantní, ale myslím, že i jeho benevolence má své meze a vražda Sherlocka jí nemůže projít. Prosím, PROSÍM, nemohla bys ten konec předělat? I Tvůj předchůdce Sherlockovu smrt anuloval, i když s tím čekal bezmála deset let. Budeš rychlejší než sir Doyle?

2 SH SH | 31. července 2014 v 8:26 | Reagovat

[1]:Moc děkuji za komentář. Největší cenu pro mě má, když mi někdo pochválí styl psaní, slovní zásobu, atd. Toho si opravdu vážím. Co se týče tvorby příběhu, s tím mám vždy problém. A u této povídky jsem se výrazně opřela o to, co jsme viděli. Na jednu stranu mi to ulehčilo práci, ale povídka není tolik originální. Přepsání konce? Nevím, jestli se do toho pustím. Zkusím to, ale bůh ví, jestli se mi to povede.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama