Bonsaj pt. 5

25. července 2014 v 16:57 | JW |  Povídky od JW
Sherlock spal tuto noc tvrdě, skrčený na kuchyňské židli. Bylo to skoro, jako by ho rostliny hlídaly.

To je ale hloupost, ne?

John se během spánku probouzel jen jednou, ale to pouze kvůli obavám. Sherlocka to překvapovalo, ale zároveň i těšilo. Věci se teď neustále zlepšovaly, tím si byl jistý. Sherlock se zdál mnohem uvolněnější než předtím.

Počet bonsají rostl. Bylo tu něco, co se na nich Johnovi líbilo, i když to nahlas nepřiznal. Nejdřív to začalo na dvou stromech - no, jednom a půl, ta polovina byla spíše ubohá - a postupně se to rozšířilo na čtyři. John měl pro všechny jména - Camellia, Sicky, Sunny (protože měl žlutý květináč) a Gardenia.

Gardenia měla velmi výraznou, uklidňující vůni, a Sunny byla neznámý druh, ale vyrašilo na ní velké množství bílých květů, které byly hebké na dotek. Camellia měla také několik květů a ty byly světle růžové. Johnovi se líbilo, jak spolu všechny vypadaly, seřazeny podle velikosti - Sherlockův nápad, ne jeho.


Minulý týden řešili případ a bonsaje začaly vadnout, ale jakmile se vrátili, Sherlock se o ně pořádně postaral a ony zase ožily, skoro jako by se mu chtěly odvděčit.

John dostal nápad, byla to vlastně vzpomínka, co se mu vybavila v uplynulých dnech. Když byl malý, tak Harry koupil malý květináč s rostlinkou z nedalekého zahradního centra, ale i přes její nejlepší úsilí, květina začala vadnout a umírat. Když jednou odešla k jejich matce, ta jí řekla, že rostlinám pomůže, pokud s nimi bude mluvit.

John věděl, že byla to stará babská rada, ale možná, že kdyby mu to navrhl...

Sherlock byl v obýváku a listoval si spokojeně knihou. John musel jít za hodinu do ordinace, ale měl ještě dost času na to vypít si čaj a sníst jeden či dva toasty. Sherlock mu roztržitě mávl rukou na pozdrav, jak si John sedl naproti němu a přitáhl si talíř s toasty.

"Sherlocku?"

Sherlock vzhlédl a naklonil hlavu. John se nadechl a ohlédl se přes rameno na řadu malých stromů, která byla viditelná skrz oblouk, který odděloval kuchyň a obývák.

"Víš, že rostlinám pomáhá, když s nimi budeš mluvit?"

Řekl to tak přirozeně, uvolněně, ale Sherlock se okamžitě naježil, připraven k útoku. John se však tvářil nevinně, postavil se a políbil jemně Sherlocka na ucho. "Jenom o tom popřemýšlej, dobře?"

Sherlock stiskl rty a přikývl. John se usmál.

***

Sherlock seděl na pohovce ještě dlouho potom, co John odešel, díval se na stromy a přemýšlel. Zvažoval všechny možnosti, jednu po druhé, a uvažoval.

Na jednu stranu věděl, že jeho obavy byly hloupé. Johnovi se pravděpodobně nic nestane, pokud půjde ke stromkům a něco jim řekne. Avšak na druhou stranu pořád tu byla šance, že možná ano. Byla to velmi malá šance, šance, která ho pronásledovala každým dnem, a nebylo vyloučeno, že by se nemohla stát. Sherlock nebyl nikdy pověrčivý, ale přece jen si nemyslel, že je dobrý nápad pokoušet osud.

Ale na druhou stranu chtěl, aby se stromům dařilo. Johnova pověra měla něco do sebe - oxid uhličitý, produkován jeho dechem, pomáhá rostlinám při fotosyntéze a růstu, ale to by mohl jednoduše stát u nich a dýchat na ně.

Sherlock chtěl, aby se o něj John přestal strachovat. Chtěl, aby otevřel ústa a mluvil, ale pořád se k tomu nemohl odhodlat, ne když John nebyl v bytě a mohl se ocitnout v možném nebezpečí a Sherlock by se o tom nedozvěděl.
Sherlock došel tak daleko, že se postavil a přišel ke stromům, dokonce otevřel ústa, ale rozhodl se, že mluvit nebude.

V té samé chvíli se však rozhodl, že to nevzdá. Nikdy nebyl takový typ člověka.

Řekl si, že to zkusí, až bude John doma, ale nedá mu o tom vědět - nechtěl aby si John dělal plané naděje a také chtěl moct i nadále dávat pozor na stromky. To se zdálo jako ideální kompromis, konečně takový, se kterým byl spokojený.

Prozatím naplnil dřez vodou a začal stromy znovu umývat.

John se vrátil z práce s dalším stromkem - věděl, že to začínalo být pošetilé, ale nemohl si pomoct, jednoduše se mu líbily. Tenhle byl trochu jiný, miniaturní borovice, která bude pravděpodobně potřebovat mnohem více udržování, než kolik má pro ni ve skutečnosti času.

Sherlock v bytě nebyl, což ho zprva vylekalo, ale potom našel na stole lístek, na kterém stálo - Šel jsem si zdřímnout. Prosím nevyrušovat. Sherlock

To bylo neobvyklé, aby Sherlock spal přes den, ale John to vzal jako pokroka položil strom na stůl. Borovice byla větší než ostatní bonsaje a John pochyboval, jestli tu sem vůbec zapadne, ale prozatím bude muset. Dřív či později, jestli ten muž s vozíkem bude i nadále stávat na cestě z jeho práce domů, tak se jejich byt brzy změní v džungli. Ta myšlenka ho lákala.

Automaticky se porozhlédl po ostatních stromech, ale překvapilo ho, že tam vůbec nebyly. Sherlock je nejspíš přemístil k sobě do pokoje - představa spícího Sherlocka obklopeného miniaturními stromky ho přiměla se usmát.

Z představy ho vytrhl zvonící mobil a John se podíval na číslo - Lestrade. Bylo neobvyklé, že volal právě jemu, ale Sherlock někdy záměrně ignoroval jeho esemesky - zvlášť teď nebude mít žádný smysl volat mu- pokud je opravdu unavený.

"Prosím?" zeptal se, přidržujíc si mobil mezi uchem a ramenem a natahujíc se pro jogurt, pro případ, že by teď 24 hodin nemohl jíst.

"Mám případ," řekl Lestrade; znělo to spíš jako špatná zpráva a jeho hlas zakolísal. "Zamčené dveře a okna, mrtvé tělo, však to znáš. Je to asi směšně jednoduché, ale potřebovali bychom jeho pomoc, pokud teda není příliš líný se sem dotáhnout."

"Zeptám se ho," odpověděl John, jeho hlas byl poněkud tlumený díky jogurtu, kterým se právě ládoval. Přešel skrz uličku k Sherlockovu pokoji a na chvíli zaváhal. Z pokoje nebyl slyšet žádný zvuk, ale Sherlock chtěl vždycky vědět, když se objevil nějaký případ - jistě mu to nebude vadit, pokud ho kvůli tomu probudí.

Zaklepal dvakrát na dveře a čekal. Odpověď se dostavila překvapivě rychle a Sherlock okamžitě otevřel. Nevypadal ospale a pořád měl na sobě své oblečení, ale John to ani pořádně nezaregistroval a v rychlosti mu vysvětlil, kdo a proč volá.

"Lestrade. Má případ se zamčenými okny, nikomu to nedává smysl."

Sherlock naklonil hlavu na stranu, chvíli přemýšlel a potom přikývl. Johna to potěšilo - konečně se aspoň dostane ven z bytu.

"Souhlasí. Dobře Lestrade, měli bychom tam být brzy."

Jakmile si zapsal adresu, z pokoje se vynořil Sherlock se všemi bonsaji a jednu po druhé vrátil na stůl.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.4% (587)
Ne 3.6% (22)

Komentáře

1 oedipus oedipus | Web | 18. června 2015 v 17:38 | Reagovat

seznam pujcky o vykendu :-!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama