Probuzení

12. května 2014 v 17:48 | JW |  Povídky od JW
Ahoj! :) Po dlouhé době přidávám novou povídku. Chtěla bych se omluvit, že tak často nepřidávám, ale znáte to - škola, další povinnosti atd; a než něco napíšu, tak to taky chvíli trvá a hlavně mi poslední dobou chybí to nejdůležitější - nálada na psaní :D Doufám, že se mi co nejrychleji vrátí a já budu psát častěji. Také bych vám chtěla moc poděkovat, že přece jen každý den zavítáte na náš blog, z čehož máme velkou radost. Návštěvnost nám už překročila 3000 a to je něco! :) A teď k povídce:

Tuto povídku jsem napsala asi před měsícem. Plánuji ji napsat na víc dílů (proč já se jen vždycky pouštím do kapitolovek? :D), ale zatím nevím na kolik. Nejdřív jsem chtěla počkat, až napíšu víc kapitol, a potom bych ji sem dala, jenže kdo ví kdy by to bylo? Už dlouho se snažím dokopat, abych napsala další díl, jenže mi to poslední dobou moc nejde, ale jakmile mě zase popadne "psací nálada" tak se do toho pustím :D Také jsem začala překládat jednu povídku, která by se tady mohla v nejbližší době objevit, tak se můžete těšit ;)

Tato povídka, s názvem Probuzení, je napsána ze Sherlockova pohledu. Sherlock se probouzí po těžké nehodě v nemocnici a nic si nepamatuje.

Doufám, že se vám bude líbit a budu ráda za každý komentář :)


Sherlockův POV


Tupá bolest. Ostré světlo. Pípání přístrojů.

První tři věci, které jsem dokázal vnímat. Hlavou mi pulzovala ostrá bolest a pravá paže mě pálila tak, jako by mi někdo strkal do čerstvě otevřené rány rozžhavené železo. Ruku jsem měl pevně svázanou v obvazu, což mi znemožňovalo s ní jakkoli hýbat. Zhluboka jsem se nadechl a do nosu mi udeřil ostrý zápach dezinfekce. Něco ale bylo špatně. Ten nádech - znovu jsem se nadechl a v nose mě zašimraly hadičky. Bylo to velmi nepohodlné a nepříjemné. Snažil jsem se otravný předmět vypudit z nosu ven, ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nepodařilo se mi to.

Opatrně jsem si protáhl ztuhlé tělo, na co mi okamžitě odpovědělo bolestivou odezvou, kterou jsem se snažil nevšímat, a pomalu jsem otevřel oči. V mžiku mě oslepilo ostré světlo, v důsledku čehož mi hlavou projelo milion jehliček, bolestivě útočících na každé nervové zakončení v mém mozku. Párkrát jsem zamrkal, abych si přivykl na jasné denní světlo, a pokusil jsem se zaostřit. Všechno bylo rozmazané. Ten pokoj byl cizí. Neznámý. Nevím, kde jsem, ani jak jsem se tady ocitl.


Ležel jsem v posteli v malé bílé místnosti a nade mnou se míhalo několik tmavých siluet, které jsem nedokázal rozpoznat. Všechno se pohybovalo, vibrovalo, včetně lůžka, na kterém jsem ležel. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal? Co se se mnou stalo? Snažil jsem se rozpomenout, ale nějak to nešlo. Potřeboval jsem dostat odpovědi na otázky, které mě zajímaly ze všeho nejvíc, ale rty se mnou nechtěly spolupracovat. Jako by ani nebyly částí mého těla. Snažil jsem se zformulovat alespoň jedno srozumitelné slovo, jenže jsem ze sebe nevydal ani hlásku. Zpanikařil jsem.

Potřeboval jsem vědět, co se stalo. Potřeboval jsem vidět. Otevřel jsem pusu, abych se zeptal znovu, ale... nic. Slova vůbec nepřicházela. Jako by byl ve mně nějaký blok, který zabraňoval vyslat signál z mého mozku do úst, aby začala pracovat, a mé myšlenky tak mohla změnit v slova. Bylo to velmi frustrující. Snad je tato ztráta řeči jen dočasná a zanedlouho se mi opět vrátí. Zaměřím se tedy na sluch a pokusím se podle toho, co říkají ostatní, zjistit, co se mi stalo.

Zavřel jsem oči a pozorně se zaposlouchal. Ale jediné, co jsem slyšel, byl neidentifikovatelný šum vířící kolem mě. Při delším poslouchání jsem však dokázal rozlišit dva mužské hlasy a jeden ženský. Víc nic. Proč jejich slova tak splývají do sebe a nesnaží se srozumitelněji artikulovat? Copak je nevytáčí, že se jejich hlasy mění v směs hučení a šumění a navzájem si nerozumí ani slovo? Zřejmě ne. Chtěl jsem poslouchat dál, ale najednou na mně začala padat obrovská únava. Ne to ne. Teď nesmím usnout. Snažil jsem se vydržet, ale byl jsem příliš vyčerpaný. Postupně se všechno kolem mě ponořilo do temnoty a já jsem upadl do hlubokého spánku.

***

Píp. Píp. Píp.

Elektrokardiograf udával stále stejný rytmus. Ani jednou nevynechal. Hlava mě pořád velmi bolela, ale už se to dalo vydržet. Otevřel jsem oči a k mému potěšení jsem zjistil, že všechno zřetelně vidím. Za okny se postupně začínalo stmívat. Mohlo být tak 6 hodin večer. Slyšel jsem hluk, ruch dopravy a sirénu, jejíž zvuk se postupně vzdaloval. Moje oči se přizpůsobovaly šeru a já jsem se rozhlížel kolem sebe.

Na stropě jsem spatřil zářivku, která slabě hučela a rychle problikávala. Na osvětlení celého pokoje očividně nestačila, ale i přesto jsem jasně viděl vybavení pokoje. Po stranách místnosti stálo několik skříní, na jejichž poličkách byly naskládané nějaké lahvičky a krabičky. Na stěně oproti mně visel malý obraz zimní zasněžené krajiny s útulným domkem ležícím uprostřed, který této malbě dominoval. Nevypadal jako dílo, za které by byl někdo ochotný dát velkou sumu peněz, pravděpodobně byl pořízený na aukci. Vedle mého lůžka stál stojan, na němž byl zavěšen sáček s čirou tekutinou, která mi hadičkou proudila do žil. Z druhé strany po mé pravici se ozývalo pravidelné pípání přístrojů.

Pohledem jsem zavadil o muže sedícího na židli vedle mé postele. Pravý loket měl opřený o koleno a dlaní si podpíral hlavu. Oči měl zavřené a pravidelně oddechoval. Spí. Nechápal jsem, co dělá v mém pokoji. Nikdy předtím jsem tohoto člověka neviděl. Snad nějaký starý známý? Rychle jsem si v hlavě prošel lidi, se kterými jsem se kdy setkal, ale mladíkovu tvář jsem si nedokázal s nikým spojit. Možná si jenom spletl pokoje, ale to se mi zdálo nepravděpodobné. Také by to mohl být přítel osoby, která mě přišla navštívit, a zrovna teď tady není. To by vysvětlovalo, proč jsem ho nikdy neviděl.

Mírně jsem se k cizinci naklonil a se zájmem si ho prohlížel. Mohl mít tak 40 až 45 let. Měl krátké, rozcuchané, neupravené vlasy barvy písku s náznaky prvních šedin. Bylo vidět, že si je už dlouhou dobu nemyl, ani se o ně nijak nestaral. Na zamračené tváři se mu pod očima rýsovaly velké temné kruhy způsobené nedostatkem spánku a kolem očí a úst měl drobné vrásky. Tenké růžové rty měl mírně pootevřené a pravidelně oddechoval. Občas se zamračil a něco nesrozumitelně zamumlal, ale nezdálo se, že by se probudil. Postavu měl malou, ale za to štíhlou a vysportovanou. Bylo na něm vidět, že pravidelně běhá. Na sobě měl starou károvanou košili, kterou si nejméně tři dny nepřevlékal. Na pár místech byla pokrčená a vedle druhého knoflíčku shora se nacházel nepatrný malý flek od levného kafe, kupovaného z automatu, který se snažil několikrát smýt vodou, ale přece jen se mu to nepodařilo úplně vyčistit. Takže musel trávit celý den v nemocnici a přes noc zřejmě také. Nedovedl jsem odhadnout, jaké měl povolání. Soudě podle docela svalnatých ramen, hrudi a vysportované postavy se pravděpodobně živil něčím, při čem je potřebná fyzická aktivita, jenže měl jemné ruce a zručné prsty určené k pečlivé práci, při níž velkou sílu nepoužíval. Musel být velmi loajální, když seděl dnem i nocí u mé postele a čekal, až se probudím.

Nejistě jsem k němu natáhl ruku a poklepal ho po rameni. Okamžitě se s trhnutím probudil a rychle se kolem sebe rozhlížel. Když spatřil, jak si ho zvědavě prohlížím, v očích se mu objevil šok, překvapení, úleva, ale hlavně radost. Ohromná radost z toho, že jsem se probral. "Oh, Sherlocku," zašeptal roztřeseným hlasem a než jsem se stačil zeptat kdo to je, nebo jak je možné, že zná moje jméno, tak se ke mně natáhl a pevně mě objal. Doslova mě drtil v náruči. Pravá paže mě znovu začala silně bolet a já jsem mírně ucukl. Nechápal jsem, proč mě tenhle cizinec objímá. Bylo to velmi, velmi nepříjemné. Opravdu těžce snáším doteky od své vlastní matky a ne to ještě od lidí, které vůbec neznám. Začal jsem se od něj odtahovat, ale on své sevření utáhl. "Ani si nedovedeš představit, jak jsem se o tebe bál, Sherlocku," řekl a zabořil mi hlavu do ramene. "Díky Bohu, že jsi v pořádku," zašeptal mi do kůže. Nevěděl jsem, jak ho od sebe odstrčit. Položil jsem mu ruce na paže a snažil se z jeho sevření vykroutit, jenže jsem byl příliš slabý. "Ne," vydechl jsem bolestivě. Okamžitě mě přestal objímat. Místo toho vzal mé ruce do svých a jemně mi přejížděl palci po prstech. "Promiň," řekl omluvně. "Ublížil jsem ti?" zeptal se a starostlivě se na mě podíval. "Nedotýkejte se mě, prosím." Vytrhl jsem mu své ruce z jeho dlaní a odtáhl se od něj ke kraji postele. Mladík se na mě podíval jako bych ho právě polil ledovou vodou. Nepokusil se mě už znovu dotknout, spustil své ruce do klína.

"Kdo jste a co děláte v mém pokoji?" Zeptal jsem se ho podrážděně. Cizinec se na mě zmateně podíval. "Proč mi vykáš, Sherlocku?" Proč mu vykám? Vždyť to je přece úplně jasné, ne? "Protože vás vůbec neznám, pane," odpověděl jsem. Muž se zatvářil, jako bych ho polil další várkou ledové vody, a šokovaně se na mě podíval. "Ale vždyť to jsem přece já, John." Když to říkal, tak se mu jeho hlas chvěl a koktal. Přemýšlel jsem, jestli znám někoho, kdo se jmenuje John. Ale ne. Jediný člověk, který se tak jmenoval, byl můj učitel na univerzitě. John Clarkson. Jenže ten by byl dnes dávno po smrti, anebo při nejlepším velmi starý, takže on to být nemůže. "Je mi líto, ale opravdu vás neznám." Pokrčil jsem rameny. Cizinec se na mě bolestně podíval.

"Ty si mě nepamatuješ?" zeptal se s obavami v očích.

"Ne."
 

42 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.3% (578)
Ne 3.7% (22)

Komentáře

1 Elle Elle | 15. května 2014 v 16:34 | Reagovat

To bylo úžasné, těším se na pokračování:)

2 JW JW | 16. května 2014 v 16:24 | Reagovat

Páni díky. Hned mám větší chuť ke psaní :)

3 Flower Flower | E-mail | 23. května 2014 v 20:44 | Reagovat

Naozaj skvelé prosím pridaj aj pokračovanie :)

4 Helena Helena | E-mail | 18. června 2014 v 2:16 | Reagovat

No to je příšerný, tedy z Johnova pohledu; to není polití studenou vodou, to je úder bleskem. Když si představím sebe na jeho místě..., to bych nerozdýchala. Už vím, co znamená slovní obrat, že by se v někom krve nedořezal.
Kdypak budeš mít zase psací náladu? Chtělo by to pokračování a hlavně šťastný konec, protože to MUSÍ dobře dopadnout, že jo?

5 JW JW | 27. června 2014 v 13:06 | Reagovat

Děkuju za milé komentáře :)Poslední dobou jsem byla dost zaneprázdněná, ale budu se to snažit dohnat o prázdninách.
Nejdřív jsem uvažovala nad tím, že by to nemělo šťastný konec, ale musí to přece skončit happy-endem, no ne? :)
Ale momentálně mám trochu dilema, jestli mám spíš psát pokračování této povídky, anebo přeložit pokračování povídky Výkřik - Bonsai. Uvidím, jak se mi bude chtít :)

6 Helena Helena | E-mail | 25. listopadu 2014 v 2:35 | Reagovat

Nechci buzerovat, ale kde je ten happy end? Prázdniny jsou už jen nostalgickou vzpomínkou, zima na krku a pokračování - šťastný konec nikde. John se dusí ve vlastní šťávě, Sherlockovi taky není nejlíp, tak by se s tím mělo něco udělat. Nad nešťastným koncem vůbec neuvažuj, E-maily z války bohatě stačily, to je zapotřebí vykompenzovat. Já už nechci brečet, chci se radovat, že se to napravilo a jsou zase spolu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama