Wholock 4

30. dubna 2014 v 14:49 | JM |  Povídky od JM
Ahoj, jsem tady s posledním dílem wholocku! Vím, že to bylo strašně dlouho. Ne že bych nevěděla, jak pokračovat, ale vůbec jsem nevěděla, jak to napsat. Asi jsem si pro začátek vzala moc velké sousto. Každopádně doufám, že jste ještě nezapomněli, o čem to bylo. Původně jsem to chtěla psát z pohledu Johna, Sherlocka nebo Doctora, ale uvědomila jsem si, že jsem zatím vůbec nedala prostor Claře a druhému Sherlockovi, takže tento díl bude psán převážně z jejich pohledů.


Jenom doktor Watson se tvářil překvapeně. Sherlockové ne. Už museli všechno vydedukovat. Nevypadalo to, že by se Doctor chystal něco říct, a tak jsem ticho prolomila sama.
"Já jsem Clara a tohle je Doctor-"
"Co tady děláte?" přerušil mě John Watson.
"Johne, ty je znáš?" zeptal se Sherlock.
"Včera odpoledne je přivezli k nám do nemocnice. Dneska jsem je propustil, ale jak ví, kde bydlím?"
"No, popravdě jsme nevěděli, že tady bydlíte," řekla jsem.
"Tak co tady děláte? Další případ? Jen povídejte, Sherlockové jsou tady dva, vyřeší to dvakrát rychleji!" John už skoro křičel.
Najednou promluvil pan Holmes, na kterého jsem skoro zapomněla: "Johne Watsone, nechte je, ať nám můžou vysvětlit, co potřebují, a zatím běžte dělat něco užitečného. Třeba uvařte čaj."
John zrudl vzteky, ale odešel do kuchyně.


"Děkuji. Jsem tu právě kvůli tomu, že jste tady dva Sherlockové Holmesové. Pane Holmesi, pamatujete si, kdy jste se ocitl v tomto bytě?" zeptal se Doctor.
"Zrovna jsem hrál na housle, když se tady objevil. Mohlo to být tak před dvěma hodinami," odpověděl za něj Sherlock.
"Ano," přisvědčil pan Holmes. "Pil jsem čaj a přemýšlel nad případem, když jsem se najednou objevil tady. Ale jak o tom víte? Máte s tím něco společného?"
"Řeknu vám jenom to," začal vysvětlovat Doctor "co potřebujete vědět."
John zrovna zápasil s varnou konvicí, která ne a ne se zapnout, když nahoru přišla ta starší paní, která nám otevřela, a v rukou držela tác s čajem a sušenkami. Položila ho před nás na stůl a John se naštvaně vrátil zpátky z kuchyně.
"Á, Johne, právě včas. Sedněte si a poslouchejte," řekl Doctor a vzal si sušenku.

"Když jsme odešli z nemocnice, tak jsme se vydali k TARDIS - to je moje vesmírná loď." Všichni se chystali promluvit, ale Doctor je umlčel. "Nic neříkejte, jenom poslouchejte. Takže, mysleli jsme si, že je tam, kde nás našli, ale nebyla tam. A poté jsme si začali vzpomínat. Tehdy jsem vezl Claru domů a najednou se TARDIS vymkla kontrole. A pak už si pamatujeme jenom jak jsme se probudili v nemocnici. Ptáte se: "Co to zapříčinilo?" Taky jsem to zpočátku nevěděl, ale když vidím tady pana Holmese, už to do sebe začíná zapadat. Je tady trhlina v časoprostoru. Nebo paradox, bude-li to pro vás srozumitelnější. Ten pravděpodobně zmátl TARDIS a tak přestala fungovat většina jejích systémů. A napadá vás: "Kde je ta TARDIS teď?" Je naprogramovaná, aby nepřistávala na nebezpečných místech. A protože místo, kde dopadla, vyhodnotila jako nebezpečné, tak se přemístila jinam. A nás tam nechala… to si s ní ještě vyřídím."

--------------------------------------

Dnes jsem se přemístil do budoucnosti. Je tady moje druhé já a ještě k tomu nějaký podivín s vesmírnou lodí. Potřebuji čaj.
Natáhl jsem se pro konvici, kterou ta příjemná paní ze zdola donesla, ale přerušil mě ten muž, který si říkal Doctor.
"Čaj si můžete vypít doma, Holmesi. Musíme si pospíšit. Myslím, že se trhlina brzo uzavře."
Díky bohu, on mě dokáže dostat zpět.
"A to mě tam zavezete tou vaší TETRIS?"
"Je to TARDIS. A ano, ale nejdřív ji musíme najít."
"Přece nemůže být tak těžké najít vesmírnou loď, ne?"
"Ona není jen tak nějaká vesmírná loď. Vypadá jako policejní budka ze 60. let. Podobně jako telefonní budka, ale modrá. Mohla se přemístit kamkoliv. Ale měla by být někde v Londýně. Každopádně bychom měli hned začít hledat."
Ach, výborně. 'Jenom' Londýn. "A kolik máme času?"
"Tipuju tak 10 minut."
"Ale vždyť to nemůžeme stihnout!"
"Možná bych mohl pomoct," ozval se John Watson. "Když jsem jel z nemocnice, viděl jsem modrou budku. Myslel jsem si, že se mi to jenom zdálo."
"Výborně! A kde?" zeptal se Doctor.
"Někde na rohu Glentworth Street a Melcombe Street."
"To je blízko. Ale stejně bychom si měli pospíšit," řeklo mé mladší já, které bylo celou dobu ponořeno do svých myšlenek.
"Tak jdeme?" zeptal se Doctor. To jako by všechny probralo, zvedli se a už běželi dolů ze schodů.

Když jsme vyšli na ulici, byl jsem překvapený. Od té doby, co jsem se objevil v tom bytě, jsem se už ani nepokoušel to chápat. To cestování do budoucnosti, vesmírná loď… A tak jsem čekal venku něco jako z jiné planety. Ale moc se to nelišilo.
Vydali jsme se k místu, kde se ta věc měla nacházet. Skoro jsme běželi. Když jsme dorazili ke křižovatce, opravdu tam stála modrá budka. Vypadalo to, že to kolemjdoucím vůbec nepřijde divné.

"Velmi rád jsem vás poznal," řekl Sherlock a podal mi ruku.
Potěšení bylo na mé straně," odpověděl jsem. "A Watsone, dobře se o něj starejte."

Doctor a jeho společnice vešli do budky, a tak jsem je následoval.
Ne, tohle nemůže být možné. Čekal jsem obyčejnou budku, ale vždyť tahle je zevnitř větší. Ještě jednou jsem to musel zkontrolovat, ale opravdu to tak bylo.
"Je zevnitř větší!" řekl jsem.
"Pokaždé ta samá věta, nikdy nic originálního," povzdechnul si Doctor.

A už jsme letěli. Moc pohodlné to nebylo, ale čekal jsem, že cestování vesmírem bude horší.
Přistáli jsme a když jsem otevřel dveře, tak jsem viděl úplně tu samou ulici, ale před sto lety. Stáli jsme přímo před mým bytem. Oknem jsem zahlédl Watsona.

"Před tím, než jste se přemístil, byl John Watson doma?" zeptal se Doctor.
"Ne, nebyl," odpověděl jsem.
"Výborně, tak si můžete vymyslet nějakou výmluvu." Usmál se. "My už se asi rozloučíme. Bylo mi velkým potěšením vás poznat."
"Mně také. Vždycky jsem obdivovala tu vaši dedukční metodu," řekla jeho společnice. Ani jsem si nepamatoval její jméno.
"Také jsem vás rád poznal. A za vše vám děkuji. Ale už musím jít, Watson není tak slepý, aby si vás a hlavně té budky nevšiml," řekl jsem a zavřel za sebou dveře.

--------------------------------------

Zase jsme letěli v TARDIS. Všechno bylo jako dřív.
"Nemůžu uvěřit, že jsme potkali Sherlocka Holmese. Ale ještě jsem neviděla člověka, který by mě víc ignoroval," řekla jsem.
"Kterého myslíš?" zeptal se Doctor.
"Není to jedno? I když ten současný byl trochu příjemnější."
"Pravda, trochu milejší a lidštější, nepřijde ti? Ale všimni si, že ten starší si víc potrpí na dobré způsoby. Teoreticky stejná osoba, ale přesto jsou tak jiní. Už jsem ti vlastně říkal, jak vznikají paralelní vesmíry? Pokaždé, když se nějak rozhodneme, vzniknou varianty světa, jak by vypadal, kdybychom to udělali jinak. Kdysi se mezi nimi dalo cestovat, ale teď to jde jenom, když se vytvoří trhlina. A ta může…"
"Doctore, radši už mě zavez domů, ať stihnu tu večeři," přerušila jsem ho.
"Co? Vždyť cestujeme časem! Můžeme týdny zkoumat vesmír a stejně dorazíš včas!" A hned zatáhl za páku a vyrazil, protože věděl, že to neodmítnu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.4% (587)
Ne 3.6% (22)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama