Poslední šance, část 2.

17. února 2014 v 15:37 | SH |  Povídky od SH
Ahoj,

vracím se s pokračováním balletlocku, které mi dalo pořádně zabrat :D Taky úplnou náhodou vzniklo cosi divného, čemu se asi říká Mollstrade, ale nikdy jsem o tom neslyšela :D Nakonec jedna dobrá zpráva - nekončí to otevřeně, což je u mých povídek spíš zázrak. Budu ráda za každý komentář :)
Díky, SH


Ležím v nemocnici, nevím kolik je hodin, jaký je den, pořádně si ani nepamatuju, co se stalo. Bolí mě hlava, nemůžu se posadit, ale levou rukou dosáhnu na noční stolek, ze kterého si podám skleničku s vodou a napiju se.
Do pokoje vejde sestřička.
"Jak se cítíte?" zeptá se.
Chvíli mi trvá, než se zmůžu na odpověď. "Bolí mě hlava." Je to jediná věc, kterou jsem schopen říct.
"Máte otřes mozku," odpoví sestřička klidným hlasem, jako by to bylo naprosto normální a posadí se vedle mé postele. "Pamatujete si, co se stalo?"
Chvíli přemýšlím. Sherlock Holmes. "Sh... Nemůžu si vzpomenout," řeknu a při tom sebou cuknu. Proč jsem to neřekl? Vždyť mě skoro zabil!
"Jestli si vzpomenete, hned mi dejte vědět, ano?" zeptá se setra, ale já se nedokážu soustředit na to, co říká. Připadám si, jako bych byl opilý nebo sjetý, nepamatuji si, co se stalo před několika minutami.
Přikývnu a únavou se mi zavírají oči. Klidně oddechuji a slyším vedle sebe slabé pípaní přístrojů. Nakonec se všechny zvuky smíchají a já usínám.
Když se probudím, u postele sedí Molly. Drží mě za ruku a podle jejího pohledu usuzuji, že musím vypadat opravdu dost špatně. Není divu, v sádře mám levou nohu, pravou ruku a po celém těle modřiny. Nechápu, jak se podařilo jednomu člověku dostat mě do takového stavu.
Podívám se na Molly a usměju se.
"Ahoj," řeknu.
Molly potlačí slzy a úsměv mi oplatí.
"Jak ti je?" řekne a chytí mě za ruku.
"Už je mi líp," zalžu a doufám, že to znělo věrohodně. Po pravdě je mi mnohem hůř. "Jak se máš ty?"
"Dobře. Všichni o tebe mají starost." Molly svraští obočí a vypadá ještě smutněji, než by bylo potřeba.
Mám chuť se zeptat na Holmese, ale i když je Molly jediná, které jsem to řekl, nechci se o něm bavit. Ne tady. Místo toho se tedy zeptám, jak se Molly má.
"Docela dobře. Znáš to, období, kdy se nic neděje. Včera večer jsem byla s Gregem v kině..." Molly pokračuje v popisování včerejšího večera s jejím přítelem a asi si myslí, že ji ještě poslouchám. Místo toho zavírám oči a po chvilce usnu. Asi to vůči Molly moc taktní nebylo, ale aspoň jsem unikl poslouchání vyprávění o jejím milostném životě.


***
1. MĚSÍC
První měsíc po celém incidentu se táhl neskutečně pomalu. Z nemocnice jsem se sice vrátil brzo, ale z domu jsem stejně vycházet nemohl, i když už jsem měl na ruce i na noze jen ortézu a zdravotní stav se mi rychle zlepšoval. Matka mi obstarávala všechno potřebné, přestože jsem s ní neměl dobrý vztah.
Několikrát jsem se viděl se svými kamarády a z Molly se mi podařilo vypáčit jen to, že Sherlock je pořád dál v divadle a od té doby se nic nezměnilo. Byl jsem naštvaný, ale nemohl jsem předpokládat, že ho vyhodí, když jsem to na něj neřekl. Nezbývalo mi nic jiného, než si to s ním později vyřídit sám.

2. MĚSÍC
Věci se zlepšily, ruka už se mi zahojila téměř úplně a s hodně výrazným kulháním jsem mohl chodit. Poprvé od té doby, co jsem byl doma, jsem začal přemýšlet nad hledáním nové práce. Bylo mi jasné, že Holmesovi se podařilo přesně to, o co se snažil. Vzhledem k tomu, že jsem úplně vypadl ze cviku, dostat se zase zpět do kondice by trvalo nejméně rok, a to zdravému člověku. S kulháním nemám šanci se vrátit nikdy. Takže připadalo v úvahu jen najít si práci někde v kanceláři a dělat přesně to, co jsem nikdy nechtěl.

3. MĚSÍC
Stojím na tom místě, kde se změnil můj život. S tím rozdílem, že teď je kolem mě spousta lidí, moje nová přítelkyně a všichni mají dobrou náladu. Povídám si s nimi a těším se, až si sednu do hlediště a budu se dívat na své bývalé kolegy, jak se namáhají, aby udělali co nejlepší dojem. Tak stejně, jako bych to dělal já. Ale ještě o něco víc se těším na něco jiného.
Mám divný pocit z toho, že vcházím hlavním vchodem a ne vchodem pro zaměstnance, jsem nervózní, i když vím, že mě (bohužel) nic nečeká. Snažím se chovat normálně, zvlášť proto, že mě objímá nejhezčí holka z mé nové práce.
"Johne, jsi v pohodě?" zeptá se mě Sarah a já sebou trhnu. Asi jsem úplně mimo.
"Jo, jasně. Půjdeme si sednout?" navrhnu a chytím ji za ruku.
Pohled na to důvěrně známé jeviště je pro mě mnohem těžší, než jsem čekal. I přes to, že se usmívám, musím rozmrkávat slzy. Je výhoda, že Sarah zatím ještě nezavřela pusu a vůbec jí nevadí, že nic neříkám a neodpovídám ani nereaguju na to, o čem zrovna mluví. Nedokážu nic říct, cítím se jako bych byl opařený.
Tento pocit je o něco silnější poté, co balet začne. Překvapuje mě, kolik lidí vůbec neznám. Ty, které znám, sice nevidím z pozice diváka poprvé, ale přesto je to zvláštní. Byla chyba si nepřečíst obsazení, protože hlavní roli má Anderson. Snad nejhorší tanečník v celém divadle, ale ředitel ho z nějakého důvodu protěžuje. Je vidět, že Sherlock za někoho zaskakuje, protože není sebejistý. Ale i přes to je výborný.

Cinque celkově není nijak oblíbený balet, ale Sarah na něj chtěla jít. Nevymlouval jsem jí to, i když jsem věděl, že bude zklamaná. Býval bych navrhnul Labutí jezero, to nejlepší, co člověk může vidět, ale Holmes měl jednu z hlavních rolí. jsem měl jednu z hlavních rolí a on mě tě nahradil.
Představení je sice skvělé, ale já se těším, až skončí. Chci jít do zákulisí a pozdravit všechny staré známé.
***
Nevím, jestli Sarah čekala od dnešního večera něco víc, ale já nechci. Ne dnes. Doprovodím ji domů, ale plánuju ještě se vrátit do divadla. Tentokrát už zadním vchodem.
Od jejího domu si beru taxík, chci zastihnout ještě co nejvíc kamarádů. Hlavně Molly, chci jí poděkovat, že mi pomáhala.
Když vejdu do šaten, jsou tam opravdu ještě skoro všichni. Někteří mě vítají a někteří si mě nevšímají. Většina mužů dělá, že mě nevidí, protože u nich jsem nikdy oblíbený nebyl. Samozřejmě. Ta druhá polovina, baletky, mě vítají s nadšením, jako kdybych se mezi ně měl opravdu vrátit.
***
"Díky." Obejmu Molly a ona se jen nervózně zasměje.
"Nemáš za co," řekne a přehodí si tašku přes rameno. "Jdeš taky?" zeptá se.
Rozhlédnu se po prázdné šatně a zavrtím hlavou. "Ne, já..." Odkašlu si. "Ještě něco potřebuju zařídit."
"Mám na tebe počkat?"
"Ne," řeknu možná až moc rychle.
"Dobře. Já už půjdu. Tak ahoj." Molly se otočí k východu a já čekám, až se za ní zavřou dveře.
Potřebuju najít Sherlocka. Vím, že vždycky odchází jako poslední, takže nemám strach, že bych ho nenašel. Bude buď v pánské šatně, nebo bude kouřit u zadního vchodu.
Zhasnu světlo v dámské šatně, kde jsem celou dobu byl a chystám se do té pánské. Nejsem nervózní, i přes to, že vlastně vůbec nevím, co mu chci říct.
"John Watson," ozve se za mnou známý hluboký hlas.
Otočím se. "Zrovna jsem tě hledal," řeknu odměřeně. "Chtěl jsem ti říct..."
"Že jsem ti zničil život," dopoví za mě a na jeho tváři se objeví menší úšklebek. "To jsi sem nemusel chodit."
"Ne," řeknu a on nadzvedne obočí. "Teda ano, ale to není to, co jsem ti přišel říct." To totiž víš sám, pomyslím si, ale neřeknu to.
Odkašlu si, cítím se trapně, i přes to, že se musím přemáhat, abych mu nevrazil. Cítím v sobě neskutečnou zlost.
"Vím, co po mně chceš. Abych se ti omluvil. Nebo abych ti snad poděkoval, že jsi to na mě neřekl."
Přikývnu. "Víš, že to kdykoliv můžu udělat. Ale já to neudělám, Sherlocku. Neudělám to, protože nechci nikomu zkazit život."
Na Sherlockovi je vidět, že to nečekal. Nečekal jsem to ani já. Zírá na mě, možná až moc dlouho, na chodbě je úplné ticho. Čekám, až něco řekne. Místo toho si obtočí šálu kolem krku a vykročí směrem k východu. "Díky," řekne. Když mě míjí, vrazí do mě ramenem. Zůstanu stát jako opařený, dívám se, jak se za ním zavírají dveře. Cítím se jako úplný idiot. Mám pocit, že jsem udělal tu největší hloupost v mém životě. Ale aspoň nemám špatné svědomí, že jsem někoho zničil.
***

Je úplná tma, na pódium dopadá jen slabé světlo z chodby v zákulisí. Pomalu jdu doprostřed té obrovské plochy a zdá se mi to neskutečně daleko. Ještě pořád mě bolí noha a lehce kulhám. V celém divadle je úplné ticho, slyším jen nepravidelný rytmus svých kroků a v uších mi tepe krev, čím dál rychleji. Zastavuji se uprostřed jeviště. Zhluboka dýchám a zavřu oči. Snažím si vychutnat to, co mi tolik chybí. Podívám se na špičky a poprvé za tři měsíce se postavím do první pozice, zpevním celé tělo. Zhluboka se nadechnu a odrazím se. Nevím, jestli je to dostatečně vysoko nebo ne. Kolem mě se rozvíří vzduch, jak udělám jednoduchou, nepovedenou piruetu. Když se moje nohy opět setkají se zemí, musím udělat levou nohou krok dozadu, abych nespadl. Zvuk dopadu se rozléhá po prázdném divadle, ozvěna jej zopakuje ještě několikrát, až se znovu rozprostře hrobové ticho. Pirueta nebyla dotočená, ale to je ta poslední věc, která mi vadí. Ukončil jsem tím jednu etapu života a myslím, že ničeho litovat nemusím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.3% (578)
Ne 3.7% (22)

Komentáře

1 Jackie Jackie | 6. března 2014 v 19:42 | Reagovat

Panebože SH to je úžasné!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama