Poslední šance, část 1.

24. ledna 2014 v 22:00 | SH |  Povídky od SH
Ahoj!
Vracím se sem, cítím se provinile a... Omlouvám se. Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo, i když jsem slibovala, že něco brzy napíšu. Ale znáte to. O Vánocích si chcete odpočinout, potom přijde 3. série a vy nemyslíte na nic jiného a nakonec je tu pololetí a to znamená, že nemám čas plnit k životu potřebné věci, natož si sednout k počítači a napsat povídku. Ale musela jsem, protože 1) pocit, že nemáte co číst, je nesnesitelný a 2) JW na mě tlačila čím dál víc, až to dopadlo tak, že jsem musela. Původně byla na plánu jednorázová povídka, ale světe div se, prý má otevřený konec. No a tak se z jednorázovky pomalu stává povídka na dvě kapitoly. Dávám sem tu první a na druhé se pracuje.
Dámy a pánové, připravila jsem si pro Vás balletlock. (Co jsem to sakra napsala, když o baletu nic nevím? Respektujte to. Musela jsem, to téma se mi neskutečně moc líbí.)

Pravá. Levá. Skok. Pirueta. Dva kroky.

Ještě třikrát.

Potlesk.

Uklonit se.

Úsměv.

Mozek mi dává povely ve správnou chvíli, nohy i ruce dělají přesně to, co chci. Je to poslední šance všem ukázat, že jsem dobrý. Nejlepší.

A zřejmě se mi to podařilo. Publikum tleská, někteří lidé dokonce vykřikují "Bravo!", zatímco se držím za ruce s hostující baletkou a svým konkurentem. Společně se ukláníme, opona se pomalu zatahuje a nemůžu se dočkat, až to skončí, na obličeji nebudu mít světlý pudr a místo legín si obleču volné kalhoty.

Odcházíme do zákulisí, rozcházíme se do šaten.

"Byl jsi skvělý, Johne!" Zavolá na mě moje kamarádka Molly. Usměji se na ni a pokračuji v cestě do šatny. Kulhám, pravděpodobně mám něco s kotníkem, ale díky adrenalinu, který mi ješte pořad koluje v krvi, bolest skoro nevnímám.
Vcházím do šatny, je tu několik tanečníků, ale nikdo se nebaví. Všechno probíhá v dusné atmosféře, navzájem si všichni závidí role. A to je přesně ten důvod, proč se bojím. Dostal jsem hlavní roli a teď jsem zatančil jak nejlépe to dokážu. Vím, jak to tu chodí. Pokud je někdo dobrý a dostane hlavní roli, ostatní se ho pokusí zneškodnit. Neměl bych takový strach, kdyby mě nečekalo střetnutí se Sherlockem Holmesem - tanečníkem, který je možná ještě lepší než já a je jeden z těch, kteří závidí.

Z šatny odcházím s výrazným kulháním, daleko výraznějším, než před tím. Při pomyšlení, že zítra mě čeká generálka a potom vystoupení, se mi dělá špatně. Na chodbě mi poblahopřeje ještě několik přátel a já se konečně blížím ke dveřím.
Když vyjdu ven, zatají se mi dech. Holmes stojí s cigaretou u vchodu a pozoruje mě. Mám strach, i když tady mi nic udělat nemůže. Snažím se ho nevnímat a jdu dál.

"Výborně."

Otočím se. Sherlock vydechuje kouř a sleduje mě.

"Díky." Odpovím, ale dál pokračuji v cestě. Snažím se ignorovat kroky, které slyším za sebou a nepochybně patří jemu. Nevím, jestli se mě rozhodl sledovat, ale pokouším se nedat najevo strach. Podvědomě zrychluji, i když mě nesnesitelně bolí noha. Zabočím do vedlejší ulice a Sherlock pokračuje pořád rovně. Díky bohu.

Domů dokulhám s neskutečnou úlevou, že už je všechno za mnou. Premiéra snad nejtěžšího představení v mém životě. Vím, že mě s Holmesem zítra čeká vystoupení, že musím znovu prokázat, že jsem dobrý, ale to mi teď starosti nedělá.
Před spaním si ještě ovážu kotník, který mezi tím značně otekl. Nedokážu si představit, jak budu zítra chodit, natož tančit.



Ráno se překvapivě necítím špatně a chůze mi nedělá problém. Dívám se na sebe před zrcadlem, stoupám si na špičky a potom zase na celá chodidla. Najednou se mi zdá, že se na tanec vůbec nehodím. Nemám ideální postavu, nejsem vysoký a nebýt tvrdého trénování, určitě bych nebyl úplně hubený. Nevím proč, ale přestávám si věřit.

Odpoledne mám generálku. Z domu vycházím dřív, protože potřebuji čas na rozcvičení.

V práci ještě nikdo není, což mě nepřekvapuje, protože je ještě moc brzo. Převleču se a rozehřívám se. Pomalu začínají přicházet ostatní, někteří mi ještě zpětně gratulují ke včerejšímu vystoupení a já se najednou cítím skvěle. Na generálku se těším i přes to že vím, že mě čeká tančení se Sherlockem. Tajně doufám, že tato část se dnes přeskočí, protože všichni ví, že to umíme. Ale s tím nemůžu počítat.




Stojím v zákulisí, poslouchám hudbu, počítám takty a čekám na povel od choreografa. Přes jeviště vidím Holmese, jak oblečený celý v černém vyběhne na pódium a vyschne mi v krku. Nejen, že vypadá úžasně, ale vyzařuje z něj něco zvláštního. Něco, co mi nahání strach.

Vím, že v tuto chvíli tam musím. První pirueta se mi povede skvěle. Se Sherlockem se setkáváme uprostřed jeviště, které jako by se proměnilo ve válečné pole. Setkáváme se pohledy, ale já okamžitě uhnu. Soustředím se na své kroky a na hudbu. S každým dopadnutím na zem se zdá, ze se mezi námi tvoří jakási stěna, která znemožňuje náš společný tanec.

Alespoň mně se to zdá, i když vím, že společně vytváříme snad nejlepší mužskou baletní dvojici - to o nás říkají kritici.
Když se chytáme za ruce, abychom dokončili naše sólo, Sherlock zesílí stisk tak moc, že bolestí ucuknu. Na jeho tváří se mihne něco jako úšklebek. Oba dva odejdeme do zákulisí. Když si představím, že mě to čeká dnes večer ještě jednou, před plným sálem lidí, sevře se mi žaludek. Jedno jediné krátké sólo se mi zdá mnohem horší, než kdybych měl hlavní roli.




Kostým se skládá naštěstí jen z bílých kalhot a bílé košile, nemusím se ani líčit. Stačí si jen nagelovat vlasy, a dokud nebude čas jít na pódium, teple se obléct.

Protahuji se, slyším, jak lidé tleskají, je to jeden z těch méně oblíbených baletů, ale i přes to je dnes vyprodáno. Jsem nervózní, třesou se mi ruce. Nebojím se, že něco pokazím, mám strach, aby Sherlock něco neudělal.
Pomalu se schyluje k mému vystoupení. Vidím Sherlocka, který na pódium vybíhá ještě s mnohem větší lehkostí a
elegancí, než na generálce.

Tři.

Dva.

Jedna.

Teď.

Pirueta se mi nepovedla. Vím to, dopadl jsem dřív než jsem měl. Zbylou dobu nahradím krokem, kterým se ale dostávám o něco dál a nic nevychází. Snažím se to ignorovat, počítám si, nuceně se usmívám a nevšímám si toho nepříjemného jiskření mezi mnou a Holmesem. Pokouším se do výkonu dát co nejvíc, ale o to samé se snaží i on. Nechtěně se setkáváme pohledem. Sherlock toho využije a jeho rty se z křečovitého úsměvu sformuljí do něčeho jiného. Podaří se mi zachytit, že řekl "Konec."

Je konec. Chytáme se za ruce, Sherlock mi tentokrát ruku nesevře tolik, ale i přesto to bolí. Zatahuje se opona a když jsem si jistý, že nás nikdo z hlediště nevidí, podívám se na něj. Po čele mu stékají kapky potu. Vyschne mi v krku. Chtěl jsem něco říct, ale nevím co. Sklopím pohled a jdu pryč. Mám před sebou ještě několik krátkých scén s více tanečníky, ale to už není důležité. Pořád před očima vidím jeho obličej, když řekl "Konec."




Divadlo je prázdné, všichni už odešli, několik kolegů jestě zůstalo v šatně, jedné z tanečnic se něco stalo. Vím, že bych měl pomoct, ale nemůžu. Bojím se vyjít ven, ale nic jiného mi nezbývá. Zapnu si bundu a dlouhou chodbou vyrazím ke dveřím.

U dveří stojí Sherlock a kouří. Jako vždy, po každém vystoupení. Váhám, jestli ho pozdravit, ale nakonec se rozhodnu, že ne. Pokračuju v cestě domů, je to stejné jako včera. Slyším, že jde za mnou. Dneska ale nezrychluji, jdu pořád stejně rychle.

"Dnes jsi nebyl dobrý." Řekne pevným tónem.

"To víme oba." Odpovím, třese se mi hlas.

"To si ale nemůžeme dovolit, aby někdo tančil, když neumí základy, nemyslíš?" řekne Sherlock ironickým tónem a přiblíží se ke mně. "Tak co s tím uděláme? Přece někdo, kdo neumí tančit, nebude brát hlavní role."

Chci odpovědět, ale místo toho cítím, jak se mého krku dotlka jeho studená ruka. Snažím se bránit, ale jeho koleno mě zasáhne do břicha a já spadnu na zem.

Slyším hlasité křupnutí a po celém těle se mi rozleje nesnesitelná bolest, která vychází od kolena, nebo možná od někud výš... Nedokážu přesně určit místo. Dostávám ještě jednu ránu do obličeje a znovu mě do žeber zasáhne tvrdá podrážka.

Znovu slyším hlasitý zvuk, tentokrát ránu nevydržela ruka.

"Ty už se na jevišti neobjevíš, Johne." Slyším jakoby z dálky, pomalu se mi ztrácí obraz před očima, je mi špatně a bolestí se nemůžu pohnout. Přesto vím, že Sherlock má pravdu. Tak dobrý už nikdy nebudu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.4% (588)
Ne 3.6% (22)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama