Parentlock pt. 4

11. prosince 2013 v 14:56 | SH |  Povídky od SH
Ahoj!
Je to tu, čtvrtý a zároveň poslední díl mého historicky prvního Parentlocku! :D Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale nebyl čas psát. Moc děkuju za krásné komentáře a doufám, že se vám bude líbit i tento díl :)


"Já už s ním nechci..." Slyšel jsem svůj hlas, jak se zlomil v polovině věty. "Já nemůžu, Mycrofte."

Pocit beznaděje. Jediná věc, kterou jsem v tu chvíli cítil.

Mycroft se na mě díval nečitelným pohledem. Nemohl jsem od něj čekat žádnou podporu, zvlášť ne v oblasti emocí.

"Nejde tu jen o tebe. Nezapomeň, že Hamish je i jeho syn." Vypadalo to, že Mycroft se chystá pokračovat, ale přerušil jsem ho. "Vysvětli mi jednu jedinou věc. Proč nepřišel on? Proč poslal tebe?" Snažil jsem se zachovat klidný tón hlasu. Hamishe jsem pro jistotu poslal do jeho pokoje a teď jsem za to byl rád. Nemusel slyšet to, o čem se s Mycroftem bavíme.

"To je celkem jednoduché, Johne. Kvůli tobě." Mycroft se mi nedíval do očí. Zjevně mu nebylo příjemné o tom mluvit. Nadzvednul jsem obočí. "Kvůli mě?"

Mycroft z kapsy vytáhl mobil a podal mi ho. Podíval jsem se na obrazovku. Byla tu dlouhá konverzace se Sherlockem.


Běž za Johnem.
-SH

Cokoliv. Vymysli si jednoduché vysvětlení toho, jak jsem přežil. Nemůžu za ním jít já.
-SH

Snad se ho nebojíš.
-MH

Ne. Ale bojím se toho, jak bude reagovat. Myslím po emocionální stránce.
-SH

V tu chvíli jsem přestal číst. Nezajímalo mě, co bude dál. Najednou mi přišlo absurdní, že Mycroft věděl, že Sherlock žije, ale nic mi neřekl. Nezajímalo mě ani, proč Sherlock chtěl, abych po dvou letech přestal žít v omylu. Dokonce jsem ho ani nechtěl vidět. Sice jsem si na život nez něj nezvykl, ale na druhou stranu jsem si nedokázal představit, že spolu znovu budeme. Nebyl jsem si jistý, jestli to vůbec chci.

Mycroftovi jsem podal jeho telefon. "Díky." Řekl jsem odměřeně, ale uvnitř jsem cítil napětí. "Sherlockovi řekni, že..." Odmlčel jsem se. "Že bych s ním potřeboval mluvit." Tím jsem naznačil, že by mi nevadilo, kdyby Mycroft konečně vypadl. Svůj úkol splnil a já jsem od něj nic víc nepotřeboval.

"To už si s ním vyřiď sám." Mycroft se zvedl k odchodu. Já jsem zůstal sedět. Chystal jsem se mu poděkovat, ale nakonec mi to přišlo k ničemu. Za co bych mu děkoval? Možná by bylo slušné ho doprovodit ke dveřím, nebo se aspoň rozloučit. Ani jedno jsem ale nedokázal a když jsem slyšel, jak se za Mycroftem konečně zaklaply dveře, došlo mi, co jsem se vlastně dozvěděl. Nedokázal jsem se pohnout, všechno kolem mě jako by se zastavilo.

Slyšel jsem, jak Hamish vyšel ze svého pokoje a cítil jsem, že se na mě dívá. Opřel jsem si hlavu do dlaní. Hamish se zastavil u křesla ve kterém jsem seděl a položil mi ruku na rameno. Bylo mi jasné, že všechno, co jsme si s Mycroftem řekli, slyšel.

"Kdy přijde tatínek?" Byla to ta poslední otázka, kterou jsem od něj čekal. Nenapadala mě odpověď. Nevěděl jsem, kdy Sherlock přijde. Záleželo jen na domluvě, stačilo napsat zprávu. Zprávu na číslo, které jsem odmítal dva roky smazat.

"Nevím." Zamumlal jsem. Možná, že mi Hamish ani nerozuměl.

***

Podařilo se mi Hamishovi všechno vysvětlit. Co mi Mycroft řekl a co teď musím udělat. Že musím navázat kontakt s jeho druhým otcem.

Hamishe jsem uložil do postele a sám jsem si šel lehnout. Vešel jsem do ložnice. Čekala mě tu od rána neustlaná postel, nepořádek na nočním stolku a zmuchlané oblečení. Z postele jsem všechno shodil na zem a posadil jsem se. Z kapsy od kalhot jsem vytáhl mobil a chvíli zíral na obrazovku, jako bych zapomněl, co musím udělat.

Potřeboval bych s tebou mluvit.
-JW

To bylo jediné, na co jsem se zmohl. Jedna hloupá věta, kterou jsem několikrát měnil, než jsem byl spokojený. Dokázal jsem si představit Sherlockovu reakci. Na první pohled nedá nic najevo, ale jeho mozek pracuje na plné obrátky. Vymýšlí plán. Tak stejně jako já. Ne, nedá se tomu říkat plán. Je to spíš životní změna.

Zítra večer přijdu.
-SH

***

Po bezesné noci bylo nepříjemné se přinutit cokoliv dělat, zvlášť když jsem věděl, co bude večer. Byla sobota, takže Hamish byl celý den doma. Ten se ale naštěstí vždy zabaví sám, takže jsem si o něj nemusel dělat starosti. Větší strach jsem měl spíš o vybavení v pokoji, protože to většinou nedopadlo dobře.

Před sebou jsem měl prakticky celý volný den, což ale nebyla výhoda. Čím míň povinností jsem měl, tím víc jsem myslel na Sherlocka. Za dopoledne jsem stihl obstarat nákup a uvařit oběd. Vaření - jedna z věcí se kterou mi zásadně pomohla paní Hudsonová. Naučila mě uvařit téměř všechno, díky ní mě to nakonec začalo i bavit.

"Večer přijde tatínek." Řekl jsem s nuceným úsměvem Hamishovi, když jsme obědvali.

"Jo!?" Vykřikl Hamish s neskrývanou radostí. Chápal jsem, že on tomu nerozumí. Prostě se jen těší na svého otce, to je celé. Myslí si, že všechno bude jako dřív.

***

Zbytek dne uběhl pomalu. Neměl jsem co dělat, tak jsem se díval na televizi, zatímco z vedlejšího pokoje se ozývaly pravidelné rány. Nechtěl jsem vědět, co Hamish dělá. Dozvím se to, až budu muset kupovat nový stůl nebo jakýkoliv jiný kus nábytku.

Slyšel jsem kroky na schodech. I přes všechen hluk jsem poznal pravidelný rytmus dopadání podrážek na podlahu. Sherlock se zřejmě snažil, aby ho nebylo slyšet, protože podle zvuku našlapoval velice opatrně. Zhluboka jsem se nadechl a zavřel jsem oči. Věděl jsem, že Sherlock vešel do pokoje. I přes to jsem se nehýbal a oči jsem nechal zavřené. Za každou cenu jsem chtěl působit klidným dojmem. Po několika vteřinách jsem se ohodlal oči otevřít.

Při pohledu na něj se mi nahrnula krev do hlavy. Cítil jsem zvláštní směs nenávisti, zklamání, ale i lásky. On se na mě díval tak, jako vždycky. Bez jediné viditelné emoce. Bylo mi jasné, že jsem zrudl. Byl jsem naštvaný. Ale nemohl jsem ani křičet, ani Sherlockovi vrazit, protože Hamish byl ve vedlejším pokoji. Musel jsem zůstat v klidu.

"Co jsi potřeboval?" Zeptal se Sherlock tvrdým tónem hlasu a lehce se zamračil. Ironicky jsem se zasmál. "Co jsem potřeboval? Dobrá otázka. Sherlocku, já jsem nic nepotřeboval. Tady nejde o mě. Tady jde o to, že spolu máme rodinu." Řekl jsem se svraštěným obočím. Bylo to absurdní. Jako by si nic neuvědomoval. Jako by se nic nestalo. Vypadal, jako že se prostě jen vrátil domů z vyšetřování jednoho z nudných případů. Měl jsem chuť ho praštit, ale ne jen proto, že bych na něj byl naštvaný. Chtěl jsem, aby se probudil. Aby se mu rozsvítilo v jeho geniálním mozku.

Sherlock nic neřekl. Jen na mě zíral. "Co? Co čekáš, že teď udělám? Že se zhroutím?" Pousmál jsem se. "Ne. Tu radost ti neudělám. Do prdele uvědomuješ si, co jsi udělal?" Nechtěně jsem zvyšoval hlas.

"Johne, já..." Odmlčel se a já jsem očekával omluvu. "Já jsem nic neudělal." Sherlock se s naprosto klidným výrazem opřel rukou o stěnu.

"Neříkej. Fakt? Po dvou letech se vrátíš a máš pocit, že se nic nestalo?" Pomalu jsem se zvedal z křesla. "A jak si představuješ, že teď bude náš život pokračovat?" Zeptal jsem se postavil jsem se před Sherlocka. Díval se mi do očí. "Měli bychom se domluvit, hlavně prosím v klidu." Řekl.

"Já se na ničem domlouvat nechci." Právě na řadu přicházela ta část, kterou jsem si připravil. "Víš, co jsem si říkal, že bude nejlepší? Když už jsme si zvykli na život jeden bez druhého, ty mě nepotřebuješ, já tebe taky ne... Hamish ti zřejmě taky nechybí... Možná, že bychom to mohli skončit nadobro, co říkáš?" Všechna ta slova jako bych ani neříkal já. Všechno znělo tak klidně, jako by se nic nedělo. Sherlock otevřel pusu, chtěl něco říct, ale přerušilo ho prudké otevření dveří a Hamishův hlasitý výkřik "Tati!"

Sledoval jsem, jak se Sherlockova tvář najednou proměnila k nepoznání. Smál se, držel Hamishe v náručí a zasypával ho polibky. Při pohledu na ně jsem se pousmál. Byl jsem rád, že je Hamish šťastný. Sherlock byl zřejmě šťastný taky. A jedna věc byla jistá - to, že jsem plánoval život bez Sherlocka i do budoucna se mi najednou zdálo jako hloupost. Vždyť on se vlastně vrátil z vyšetřování jednoho z případů. Ale tento nepatřil k těm nudným a Sherlock byl jeho hlavním aktérem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.3% (578)
Ne 3.7% (22)

Komentáře

1 Jackie* Jackie* | 11. prosince 2013 v 15:02 | Reagovat

Ou! Tak to jsem nečekala.. Ale máš to úžasně napsané :) Chci pokračování :)

2 *Mixxe$* *Mixxe$* | Web | 11. prosince 2013 v 22:49 | Reagovat

Gratuluju, na to, že to byl první parentlock, který jsi psala, tak byl rozhodně jeden z nejlepšićh co jsem kdy četla! :))

3 Lucy Lucy | 15. prosince 2013 v 19:14 | Reagovat

A zase žádnej konec... jinak se ti to docela povedlo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama