Alone On The Water pt. 4

2. prosince 2013 v 17:47 | JW |  Povídky od JW
Ahoj! :) Tak vám sem přidávám čtvrtou a poslední kapitolu Alone On The Water ;) Doufám, že se vám bude líbit a budu moc ráda, když mi zanecháte nějaký komentář :)
Asi už tušíte, o čem bude tento díl. Dnes je ten den. Sherlockův poslední den...




Byt je tichý. Zajdeme navštívit paní Hudsonovou. Snaží se, aby se nerozplakala. Znovu obejme Sherlocka, potom i mě.

Vrátíme se nahoru. Zabouchnu za námi dveře. Padla noc a já jsem bezradný. Nevím, co dělat, nebo jestli je nějaký plán. Sherlock sedí ve svém křesle. Já naproti němu. Podívá se na mě.

"Doneseš tabletky, Johne?"

Srdce se mi změní v led a sevře se mi žaludek. "Teď? Ale… teď?"

Jeho hlas je jemný. "Jaký má smysl to oddalovat?"


"Smysl? Nevím, já jen- musí to být teď?

"Jednoduše ty pilulky dones. Abychom byli připraveni."

Jdu do kuchyně, nohy mám jako z kamene. Vezmu sklenici, do které napustím vodu. Tabletky mám v kapse. Položím je na malý talířek a vrátím se zpět do obýváku. Sleduje mě. Beznadějně se svezu na podlahu před jeho křeslo a kleknu si mezi jeho nohy. Držím v rukou talířek s tabletkami, ale nepohnu se, abych mu je podal.

Natáhne se a vezme si je ode mě, ale položí je na stolek vedle sebe. Nahne se dopředu, ruce rozložené před sebou. "Nevadí mi umřít, Johne. Všechny nás to jednou čeká. Jsem rád, že si můžu vybrat způsob, jakým to udělám." Počká, až se na něho podívám. "Nevadí mi to, až na…" Ztěžka polkne. "Až na tebe. Opravdu lituji všechnu bolest, kterou ti to způsobí. Dlouho jsem strávil čas přemýšlením nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby se naše role vyměnily."

Snažím se zapamatovat si jeho tvář. Nevím, co mám říct. "Opravdu jsem si myslel, že strávím zbytek života s tebou," povím.

Mírně se ušklíbne. "To je vše co jsi plánoval? Není to trochu málo?"

"Ne, myslím tím- nezáleží na tom, co by se stalo, koho bych potkal, nebo kým jiným bych byl. Místo toho všeho bych vždy byl- tohle." Řeknu a máchnu rukou do vzduchu mezi nás.

Přikývne. "Myslím, že v jistém smyslu mám vlastně štěstí."

"Štěstí? Proč?"

"Protože strávím zbytek svého života s tebou."

Končím.

Cítím jeho ruce ve vlasech, když pláču, čelo opřené o jeho kolena. Jsem bezmocný. Neuspěl jsem. "Měl jsem tě ochránit," řeknu skrz slzy. "Nedokážu to zastavit. Promiň, že to nedokážu spravit."

"Ty jsi to dokázal, Johne. Jen díky tobě můžu odejít tak, jak bych chtěl." Rukou mi vklouzne pod bradu a nadzvedne mi hlavu. Drží v dlaních mou tvář a opře své čelo o moje. Držím se jeho zápěstí, protože se něčeho musím chytnout. "Nejsem muž, který je dobrý v přiznáních či výrocích," řekne potichu.

"Žádné nepotřebuji."

"Dobře. Věřím, že mé činy mluví za všechno."

Přikývnu. Pustí mě a odtáhne se. Natáhne se po talířku a sklenici. Vytáhnu mobil a pošlu dvě zprávy, jednu Lestradovi, jednu Sarah. Takhle to bylo domluveno. Pošlu zprávy, když si vezme tabletky. Každý z nich přijde do bytu za hodinu. Lestrade přijde kvůli Sherlockovi. Sarah kvůli mně.

Sherlock se na mě ještě jednou podívá, potom zapije tabletky douškem vody. Prázdnou sklenici s talířkem položí zpátky na stolek s pocitem konečnosti.

Je dokonáno. Za třicet minut odejde.

Vstanu a jeho oči mě následují. Natáhnu se po jeho ruce a postavím ho na nohy. Zmateně se na mě podívá. Zavedu ho k pohovce a posadím se na okraj. Pochopí a sedne si vedle mě. Chytím ho za ruku.

Dýchá pomalu, vyrovnaně. Chci mluvit, ale nevím, co mám říct, nebo jestli by to někomu z nás pomohlo. "Johne…" Začne Sherlock, vidím v jeho očích strach. "Myslel jsem, že jsem na to připravený." Třese se mu hlas.

"Jsem tady, Sherlocku."

"Bojím se, Johne." Nikdy jsem jeho hlas neslyšel tak slabý.

Nic, co v budoucnosti udělám, už nebude tak důležité.

Vezmu ho do náručí a položím mu hlavu na mé rameno. Je tak hubený. Složí se do neuvěřitelně malého prostoru, na můj klín; moje ruce ho dokážou celého obejmout. Sevře můj svetr a trhaně vydechne. "Klid," zašeptám.

"Nechci tě opustit."

"Nechci, aby si šel."

Blížíme se k okraji. Zaplaví mě strach. Zoufale to nechci slyšet. Rovněž tak zoufale to nechci říct. Právě teď ztrácím svého nejlepšího přítele. Nevím, jestli bych dokázal ztratit víc. Nedokážu si představit budoucnost a přiznat si, že bychom mohli mít víc, než jen přátelství, které jsme do teď měli. Když se podívám na tu cestu, která je teď zavřená, uvidím něco v dálce, třpytící se, ale nikdy nedosažitelné a to mě asi úplně zlomí.

Ale tady nejde o mě. Jestli to potřebuje, řeknu mu to. Bůh mi pomáhej.

Cítím, jak mu jeho končetiny ochabují. "Johne," řekne, a svět se najednou zastaví. "Potřebuji tě vidět."

Otočím si ho v rukách, abychom byli tváří v tvář. Jeho víčka se zavírají. Celý se třese.

"Sherlocku, podívej se na mě. Nemysli. Nepokoušej se vydržet. Jen se na mě dívej, dobře?"

Podívá se na mě. Jeho oči bloudí po mé tváři tak, jak ty moje před chvílí po jeho, a snaží se mě zapamatovat. Vím, že toho nebudu ušetřený, protože on také nebyl.

Jemně ho políbím na rty. Cítím, jak z něho napětí postupně vyprchává. Ruku má položenou na mé tváři. Držím ho pevně při sobě a opřu si čelo o to jeho. Chvějí se mu víčka. Polibek mi opětuje, jako by ho to mělo stát všechny jeho poslední síly. Jeho ruce svírají můj svetr a oči mu hoří vzrušením, když se na mě dívá. "Chci, aby si byl poslední věcí, kterou uvidím," zachraptí.

Opětuji mu pohled. Každá vteřina je jako čepel, která bodá do mé kůže, ale musím to vydržet. Nedívám se jinam, než na něho, protože tohle je posvátná chvíle, a já jsem dávno za hranicí záchrany. Párkrát se zhluboka nadechne a potom ochabne. Zavřou se mu oči.

Spí. Nebude to trvat dlouho.

Přitáhnu si ho k sobě blíž a pevně ho obejmu. Líbám jeho tvář znovu a znovu. Jsem si vědomý toho, že k němu mluvím, ale nevím, co říkám. Možná mu říkám, že ho miluji. Možná mu říkám, že jsem nikdy nemiloval nikoho jiného a nikdy už nebudu. Možná ho proklínám za to, že mě opustil. Opravdu netuším. Nezáleží na tom. Všechny ty věci jsou pravda, ať už je říkám, nebo ne.

Po pár minutách se naposledy nadechne. Výdech, a potom- nic.

Dívám se na jeho tvář. Ne, to nemůže být pravda.

Teď mě už neslyší. Tak to celé řeknu znovu a tentokrát vím, že to dělám. Mluvím k němu, dokud mi nedojde hlas.

Lestrade a Sarah jsou tady. Kdy přišli? Naklání se nad námi, ve tvářích smutek.

Sarah pláče. Lestrade přišel s muži z pohřební služby, kteří ho odvezou. Nenechám je. Sarah má ruku kolem mých ramen a nakonec mě i s Lestradem přesvědčí, abych ho pustil.

Nemůžu se na to dívat. Jdu k oknu a Sarah mě zezadu obejme. Slyším rachot a vrzání koleček vozíku na schodech, ale než stihnout odejít, tak je zadržím.

"Počkejte. Jen na chvíli." Musím znít natolik pokojně, že zastaví, když jim to povím. Je přikrytý prostěradlem. Přijdu k vozíku a prostěradlo odtáhnu.

Jenom se podívám. Možná jsem chtěl něco říct, ale je to pryč. Je příliš pozdě. Muž, kterého jsem ztratil, nebyl jenom můj nejlepší přítel, ne teď.

Odvezou ho pryč. Lestrade mě obejme, což je trochu znepokojující, ale teď to potřebuji. Potom odejde. Sarah mě sleduje jako ostříž.

Projdu přes obývák k pohovce. Dojdu jen do půlky. Rozklepou se mi nohy a najednou se ocitnu na zemi, dívajíc se do prázdna. Sarah se ke mně připojí a chytí mě za ruku.

Nic necítím.

***


Na jeho pohřeb přišlo mnoho lidí. Moc mě to nepřekvapuje. Mnoho lidí Sherlocka obdivovalo. Jsou tu i takoví, kteří ho nemohli vystát. Ale nikdo, kdo se s ním setkal, na to nezapomněl, a vypadá to tak, že se tu shromáždili všichni.

Chovají se ke mně jako k truchlícímu vdovci. Hlavní pozůstalý. Opravdu to měla být jeho matka, ale všichni si myslí, že je to takto lepší, včetně samotné ženy.

Navzdory mému strachu mi to nedává za vinu. Mycroft říká, že nenávidí loučení a nevěděla by, jak zvládnout to Sherlockovo, takže je to v pořádku. Vypadá, že to chápe. Obejme mě a poví mi, že je ráda, že mě měl v posledních hodinách u sebe.

Postavím se, abych řekl poslední rozloučení. Udělám to jen proto, že si nedokážu představit nikoho jiného, kdo by toho byl schopen.

Povídám o jeho brilantnosti, jeho vztahu k práci. Vyprávím o lidech, kterým pomohl, a zločincích, které přivedl před spravedlnost.

Nemluvím o tom, jak jsem se při něm cítil živý, nebo jak jeho očí zářily, když na ně z boku dopadaly sluneční paprsky.

Pozůstalým povím, že byl můj přítel a že jsem poctěný tím, že jsem ho poznal a mohl s ním pracovat. Neřeknu jim však, že jsem ho miloval a že ho pořád miluji a kdybych měl mít jedno jediné přání na světě, bylo by to, abych tomu dokázal zabránit.

***


Sherlock mi zanechal všechno. Měl víc peněz, než jsem tušil. Určitě nikdy nepotřeboval spolubydlícího. Ale už dávno jsem si uvědomil, že moje přítomnost měla určité důvody, z nichž nejmenší byl ten finanční. Pro teď jsem na tom celkem dobře. Vzal jsem si z chirurgie dovolenou. Strávím ji přeorganizováním bytu.

Jednou v noci otevřu jeden z jeho zápisníků. Sbírka zločinů, dedukcí, příkladů. Jeho poznámky jsou všude roztroušené jeho pavoučím rukopisem. Posadím se k tomu a slyším, jak ke mně přes něj mluví. Přečtu to celé. Potom si přečtu další a další.

Za měsíc přečtu všechno, co bylo v bytě jeho. Donesl jsem si otvírací desky, abych uspořádal jeho rozházené poznámky. Dokážu najít během několika sekund jakýkoli odkaz. Nevím, proč se cítím, že musím mít takovou schopnost, ale i přesto ji mám.

Lestrade se mi ozve asi šest týdnů po pohřbu. "Zvláštní případ," řekne. "Nalezený mrtvý muž, ani škrábanec. Zamknutá místnost, žádná okna."

"A?" Zeptám se zmateně.

"Přijdeš?"

"Já?"

Povzdechne si. "Jsi ten druhý nejlepší, Johne."

Tak jdu. Všichni se na mě divně dívají. Musím vypadat úplně vyňatý z kontextu bez vysoké, černě oděné postavy. Zavřu oči, než vejdu do místnosti a když je znovu otevřu, je tam se mnou.

Podívám se a vidím věci, které bych nikdy předtím neviděl. Nedělám si starosti s tím, že vidím věci, které by viděl i on. Ale vidím toho hodně. Nakonec toho vidím opravdu spoustu.

Když odcházím, otočím se k Lestradovi. "Nejsem jako on, Gregu. Jsem rád, když mohu pomoci. Ale budu za to něco chtít."

Zašklebí se. "Jak si přejete, doktore Watsone."

Příště jsem rychlejší. A potom ještě víc.

Sedím doma se složkami papírů a probíráme je. "Na co si přišel z té peněženky?" zeptá se mě.

"Noc předtím byl v posilovně."

"Jak to víš?" Je si nejistý. Sherlock nikdy neměl rád běžné metody vyšetřování. Peněženky, deníky, telefonáty. Příliš očividné.

"Má tam mnoho karet. Kreditky, zákaznické karty, bankové karty. Jeho šeková karta je druhá zezadu. To je karta, kterou lidé používají nejčastěji, takže musel být zvyklý používat svoje karty a potom je dávat na konec řady. Karta do posilovny je úplně na konci, takže ji musel použít po tom, co naposledy použil šekovou kartu. Většina lidí nevydrží dlouho bez toho, aby použila šekovou kartu, takže byl pravděpodobně v posilovně noc předtím, než zemřel."

"Hmm. Jsem uchvácený."

Usměji se. "Nikdy bys to neřekl, kdybys tu doopravdy byl."

"Tím obviněním jsi mě ranil, Johne."

Občas ho skoro vidím. Zavřu oči a představím si ho. "Miluji tě."

Neodpovídá. Nikdy neodpoví, když to řeknu.

Po šesti měsících odcházím z chirurgie. Mám nové vizitky.

John Watson, M.D. Konzultující detektiv.

Stále jediný na světě.

***
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.3% (578)
Ne 3.7% (22)

Komentáře

1 *Mixxe$* *Mixxe$* | Web | 3. prosince 2013 v 6:11 | Reagovat

Bože, ta poslední slova :'( Still the only one in the world.. Feels :(
Děkuju za překlad, bylo to krásný..

2 Ariana Ariana | 3. prosince 2013 v 20:05 | Reagovat

Děkuji za překlad. Tohle byla neuvěřitelná síla. Musela jsem se k jednotlivým částem vracet a stále na ní myslet i když jsem jí dočetla už včera. Příšerně smutné. Přesně tak nějak jsem si představovala Dr. House s Wilsonem.

3 Helena Helena | 12. prosince 2013 v 5:07 | Reagovat

Příšerný, naprosto příšerný! Kam se hrabe Hitchcock. Něco takového muset prožít je prostě...nepopsatelné. Potřetí v životě se mi nedostává slov. Už jsem toho přečetla hodně, ale opravdu si nevzpomínám, že by se mnou něco tak zamávalo jako tohle. Kdysi kdosi řekl, že slovo je nejsilnější zbraň; no nevím, jestli zrovna zbraň, ale o jeho síle si už nikdy netroufnu zapochybovat, po tomhle ne.

4 Maya Maya | 2. ledna 2014 v 16:19 | Reagovat

Tak...za můj živoot mě takhle hodně rozbrečely dvě povídky. Dear Natasha na Avengers a tohle. Proč jsou lidé pořád tak krutí a zabíejí postavy? Uznávám, bylo to úžasné a nemůžu to číst bez slz v očích...ale prostě...deptá to mou psychiku.

5 efox efox | 16. ledna 2014 v 5:30 | Reagovat

Už je to nějaký čas, co jsem tu povídku četla v originále. Tehdy jsem plakala neskutečným způsobem, v srdci bolest a prázdnotu, jak jsem se do toho dokázala vžít. Dnes jsem ji četla znovu a přeložeou (mimochodem velmi pěkně). Reagovala jsem úplně stejně jako tehdá, stéměř dvě balení kapesníčků jsem spotřebovala a rozbolela mě z pláče hlava. Racionálně naprosto nepochopitelné, když jsem věděla, co budu číst a jak to skončí a přes to... Buší mi srdce a já mám zas pocit, že mi něco chybí. Víte, někd si říkám, jak je ff nebezpečná. Číst ji častěji, nechávat se pohltit těmi postavami, příběhy. Žít v imaginármím světě. Sebereflektovat se do jejich příběhů a emocí. A pak to takhle dopadá. Na to asi člověk nikdy není dost starý. Ach Sherlocku, někdy mám pocit, že vážně existuješ a pak mnou takovýhle příběh vážně otřásne. Hloupé, tak hloupé. Ale, Bože, krásné, tak krásné :-) Děkuji.

6 Kage Kage | 19. ledna 2014 v 11:30 | Reagovat

Do čerta... ako môže byť niečo tak ... krásne ?! A dojemné... krásne.. AKO?! :'(

7 evil-isnt-born-its-made evil-isnt-born-its-made | 8. března 2014 v 17:48 | Reagovat

Díks za preklad....Viem si toto predstaviť vo filmovej podobe, no to by som už nerozchodila vôbec... smutné, veľmi smutné až mi prebieha mráz po celom tele.  Ďakujem, ešte raz :)

8 Flower Flower | E-mail | 23. května 2014 v 14:40 | Reagovat

Ja nechápem či som blázon alebo čo... ale keď sledujem trbárs správy alebo čítam noviny mám všetko úplne na háku, ale keď čítam nejakú takúto poviedku na postavy ktoré fakt milujem dokážem byť z toho zdeptaná aj mesiac... teraz sa to tiež stalo. Slovo má neuveriteľnú silu.. naozaj...

9 DarkPony DarkPony | 4. srpna 2015 v 6:01 | Reagovat

Try to not cry...Cry a lot. (don't craft, cry.)
Hovorím že je to au a nič sa na tom nezmení. AU.

10 Lenka Lenka | 30. prosince 2016 v 20:18 | Reagovat

Občas se mi stává, že mě povídky dost rozesmutní. Ovšem nikdy se mi nestalo, že by mi začaly po tváři téct slzy. Dnes se to změnilo. Děkuji. Jdu být v depresi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama