Alone On The Water pt. 3

1. prosince 2013 v 18:17 | JW |  Povídky od JW
Ahoj :) Nejdříve bych vám chtěla poděkovat za krásné komentáře u předchozího dílu této povídky. Ani nevíte, jakou nám to vždy se SH udělá radost :) Doufám, že se vám bude tato část líbit a budu moc ráda, když mi zanecháte nějaký komentář :)
Zítra sem přidám čtvrtý (a zároveň poslední) díl ;) Být vámi si přichystám balíček kapesníků, protože to bude hodně smutné... :D



Mycrofta očekáváme v deset. Sarah přijde v devět třicet. Jsem dost překvapený, že ji vidím. "Ty jsi o tom nevěděl?" Zeptá se mě. "Napsal mi. Chtěl, abych přišla."

Jsem zmatený. Ona a Sherlock spolu nikdy moc dobře nevycházeli. Občas jsem si připadal jako vlajka uvázaná na laně při soutěži v přetahování. Pár mých známých na mě bylo naštvaných, protože Sherlock v této pomyslné hře pokaždé vyhrál. Nechápali to. Sherlock vždycky vyhraje.

Sarah se mnou vyjde nahoru. Sherlockovi se rozzáří tvář, když ji uvidí, a požádá ji, aby si k němu přisedla. Významně se na mě podívá. "Johne, uděláš mi prosím čaj?"

Přikývnu. Chce s ní mluvit o samotě.

Zdržím se v kuchyni a po očku je tajně sleduji. Moc dlouho si ale nepovídají. Vstane a vidím, jak mu stiskne ruku. Podám Sherlockovi jeho čaj a doprovodím Sarah ke dveřím.

Když se na mě otočí, tak si všimnu, že má oči plné slz. Silně mě obejme. "Co chtěl?" Zeptám se jí.


"Co myslíš?" Odtáhne se ode mě. "Chtěl, abych se o tebe postarala. Řekl, "John to ponese těžce". Chtěl, abych se ujistila, že jíš a spíš. Po tom, co… no, vždyť ty víš po čem."

"Hmm. Někdo si je tu jistý svou důležitostí." Snažím se znít lehkomyslně, ale vyzní to úplně fádně.

"Myslím, že spíš někdo už nemá čas na přetvářku," řekne Sarah a podívá se mi do očí. "Johne, musíš dělat, co si myslíš, že je správné. Nemůžu ti říct, jak se máš cítit. Nemůžu ti ani říct, co je pravda. Můžu ti však povědět, že umírá a jediné, na co myslí, jsi ty."

Jsem úplně beze slov.

Sarah odejde a na pár minut jsme konečně sami. "Nejsi unavený?" Zeptám se Sherlocka. Sedím naproti němu a téměř se dotýkáme koleny.

"Jsem v pořádku."

Zhluboka se nadechnu. "Sherlocku, musím se tě zeptat ještě jednou. Jsi si jistý svou matkou?"

Naše pohledy se střetnou. "Ano, jsem."

On a Mycroft se dohodli, že jí to neřeknou, dokud nebude po všem. Sherlock si myslí, že to pro ni bude méně kruté a bolestivé, když nic nebude tušit. V tomto případě spolu oba souhlasí, což se nestává příliš často. Snažím se o poslední marný pokus. Sherlockovu matku jsem si celkem oblíbil a bojím se, že mi to do smrti neodpustí. Ne jenom proto, že jsem jí nic neřekl, ale taky kvůli tomu, že svůj poslední den stráví se mnou a ona nebude mít tu příležitost. "Měla by dostat šanci, jako všichni tito lidé." Řeknu.

"Maminka nesnáší loučení, je v nich hrozná. Nevěděla by, co má dělat. Takhle je to lepší. A není to jen kvůli ní," řekne Sherlock. Hlava se mu mírně kymácí. Tabletky proti bolesti. Podívá se na mě. "Nemůžu, Johne. Nemůžu jí to udělat. Nemůžu se jí dívat do očí a dělat tohle."

Instinktivně se natáhnu a stisknu jeho ruce. Jeho dlouhé prsty sevřou ty moje, pevně, vděčně. "Chápu." Jistým způsobem. Sherlock má dvě stejně hrozné možnosti. Myslím, že má právo vybrat si tu, která mu v posledních hodinách způsobí méně bolesti.

Potom přijde Mycroft a já vstanu, abych mu uvolnil místo. Sherlock mě očima požádá, abych zůstal, tak tedy zaujmu svou pozici na opěradle jeho křesla.

Znovu ucítím to slabé škubnutí na mém svetru. Držení bříšek jeho prstů.

***


Když Mycroft odchází, vypadá trochu zdrceně. Nejsem si jistý, jestli si toho Sherlock všiml. Ve skutečnosti svého bratra ještě obejme, než odejde. Nemá až takovou fobii z doteku, jak se zdá. Paní Hudsonovou objímá pořád, a jednou za čas obejme i mě. Ale s Mycroftem to tak není.

Mycroft mě zatáhne do chodby. "Doufám, že víš, co ti svěřuji," řekne.

Přikývnu. "Nemáš se čeho obávat."

"Kupodivu jsem to nikdy nedělal. Ne, když to zahrnuje tebe. Hmm… Zajímavé."

Když se vrátím nahoru, Sherlock stojí na nohách. Vypadá celkem stabilně. "Myslím, že bych měl jít spát," řekne.

Ušklíbnu se. "To je něco, co jsem si myslel, že od tebe nikdy neuslyším."

Trochu se pousměje. "Co jiného má člověk dělat, když je jeho práce dokončená?"

Úšklebek mi zmizí z tváře. Dokončená.

Když se převleče, pomůžu mu do postele. "Johne, já…" Zastaví, ústa otevřená, ale potom je zavře a odvrátí hlavu.

"Ne, co je?"

Vzdychne. "Myslím, že nechci být sám."

Přikývnu. "Hned se vrátím, jo?" Jen se na mě podívá těma svýma velkýma očima. Jeho nemoc a léčení ukazují některé jeho slabiny. Je velmi dojemné, že zahodil tu masku, pod kterou se věčně skrýval a konečně je takový, jakým opravdu je. Většina lidí, která si prošla tím, co on, byla jen stínem svého bývalého já.

Převleču se do pyžama a vrátím se do jeho pokoje. Vlezu si k němu do postele. Nemám pocit, že by to bylo divné. Přisune se ke mně blíž, aby si mohl položit hlavu na mé rameno. Chvíli jen tak ležíme a nespíme. Nakonec však Sherlock usne. Pozoruji jeho uvolněnou tvář. Nedokážu odvrátit pohled. Nedokážu ani pomyslet na to, že za dvacet čtyři hodin tuto tvář už nikdy neuvidím. Jeho tělo je samý podivný úhel, prohloubenina a nezdravá bledost, která se jeho zdravotním stavem ještě zhoršila.

Nespím, jen ho sleduji. Pozoruji zvedání a klesání jeho hrudi při dýchání a nedokážu si přestat představovat to, čeho budu brzy svědkem a pocítím ten nejmenší úlomek bolesti, který mám připravený na později. Nesmím si dovolit na to teď myslet. Musím tu pro něho být přítomný, na těch pár posledních hodin, co mu zbývají. Musím to od sebe odstrčit co nejdál, dokud všechno neskončí. Ale vím, vím, kvůli komu tu jsem.

Nenávidím vesmír. Nenávidím síly, které mu vládnou, ať už je to bůh, osudy, anebo náhody. Kdokoliv nebo cokoliv jsou, nenávidím je, že mě vnesly do jeho života. Nenávidím Mika Stamforda za to, že nás seznámil. Nenávidím toho, co mě postřelil, ať už to byl kdokoliv a donutil mě vrátit se z Afganistanu domů. Nenávidím Británii za velikost mé penze, protože si musím hledat spolubydlícího. Nenávidím tento byt za to, že je tak přitažlivý, že jsem se hned neotočil a neodešel pryč, když jsem si ho poprvé prohlédl. Nenávidím ho za to, že byl tak zajímavý a vtáhl mě dovnitř tak rychle, že jsem mu ani nestačil říct, do pekla s tebou, a najít si nudného spolubydlícího.

Nudný spolubydlící. Existuje to vůbec? Mohl bych jednoho takového mít? Jak by tyto poslední dva roky vypadal můj život, kdyby se to stalo? Nevím, jestli bych život se Sherlockem za něco vyměnil.

I kdyby to znamenalo, že by se mi teď nelámalo srdce.

***


Ráno vypadá o něco lépe. Nespěcháme. Dnes je ten den. Jeho poslední den.

"Co chceš dělat?" Zeptám se ho. Myšlenka na to, jak strávit svůj poslední den, je tak děsivě komplexní, až jsem si jistý, že by mě určitě ochromila, ale taky vím, že on má určitě nějaký plán.

Dívá se z okna, oblečený, a jen na chvíli to vypadá, jako by se nic z toho nedělo. Všechno je v pořádku.

Všechno nenávidím.

"Chtěl bych jít ven," řekne.

"Ven? Kam?" Znovu ucítím to žárlivé škubnutí. Zatraceně, potřebuju ten čas. Kam chce jít?

"Ven. Do města."

Och. To by mohlo být v pořádku. "Projít se? Na tvá oblíbená místa?"

"Přesně tak." Otočí se od okna. "Jsou tři věci v mém životě, na kterých mi opravdu záleží, takže bych rád tento čas využil na to, abych se s každou z nich mohl rozloučit. První je moje práce. O tu jsem se postaral včera večer. Druhou je město. To můžeme udělat teď."

Vím odpověď, ale přesto se musím zeptat. K čertu s mojí nejistotou. "Co je ta třetí věc?"

Podívá se na mě mírně káravě. "Johne, jsem si jistý, že nepotřebuješ, abych ti to říkal."

Jdeme ven. Vezmeme si taxík, aby se moc nevyčerpal. Navštívili jsme Trafalgar Square a Hydepark. Kráčíme v tichosti. Sherlockova rovnováha je celkem v pořádku, ale drží se mě za ruku. Dívá se kolem sebe a všechno to vstřebává.

Posadíme se na lavičku u řeky, abychom si odpočinuli. Dojdu k zábradlí a dívám se na vodu.

"Budeme o tom mluvit?" Zeptám se po chvíli.

"O čem?"

Posměšně se zašklebím. Jako by bylo na výběr nějaké další téma. "O tom, že dnes v noci zemřeš."

"Co k tomu říct?"

"Mnoho, Sherlocku. Já… Já nevím."

Zatahá mě za rukáv, abych si k němu sedl na lavičku. "Smířil jsem se s tím." Podívá se na mě. Nikdy jsem neočekával, že budu žít dlouhý život, Johne. Vždy jsem si myslel, že zemřu v mladém věku. Ale nikdy mě nenapadlo, že právě takto. Myslel jsem, že mě zastřelí, nebo vyhodí do vzduchu. Že aspoň někoho vezmu se sebou, někoho, koho svět potřebuje na druhé straně. Ta myšlenka mě nikdy netrápila. Jenže v poslední době mi pomyšlení na odchod z tohoto světa přijde- zneklidňující."

"Proč?"

Nikdy jsem neměl nikoho, koho bych tu zanechal. Nikoho, komu bych chyběl." Znovu se na mě podívá, v jeho očích se odráží naléhavost. "Budu ti chybět, Johne?"

V krku mám obrovský knedlík. Ztěžka polknu. "Do konce mého života, Sherlocku."

***
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.4% (588)
Ne 3.6% (22)

Komentáře

1 Flower Flower | E-mail | 23. května 2014 v 7:23 | Reagovat

Niečo tak depresívne som snáď ešte ani nečítala... a pritom tak romantické a krásne ... "Budu ti chybet Johne?" ... "Do konce mého života, Sherlocku."

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama