Nečekaný návrat

19. listopadu 2013 v 18:49 | Addie |  Povídky od fanoušků
Ahoj,
tentokrát s povídkou přichází Addie, další z fanoušků, kteří nám poslali svou povídku na email. Povídka je pro změnu česky a na téma, které je lákavé pro všechny, kteří se nemůžou dočkat třetí série. Přece jen musíte přiznat, že vás zajímá Johnova reakce, až uvidí Sherlocka živého.
Děkujeme za povídku a zanechte pro Addie komentář!

P.S. Krátka povídka od SH se blíži! :D

"Sbohem Johne" řekl do svého mobilního telefonu muž stojící na střeše nemocnice svatého Bartoloměje. Johnovi už začalo všechno docházet. Cítil, jako by měl v krku obrovský knedlík. Zaslzily se mu oči. Celý svět byl pro něj najednou rozmazaný.
"Sherlocku NE!" Zařval takovou silou, že to muselo být slyšet snad na druhém konci Londýna.
Černovlasý konzultační detektiv pomalu mrknul, odhodil mobil stranou a odhodlával se k nejhoršímu. Rozpažil ruce a do obličeje mu zafoukal vítr. Brzy přijde bouřka. Přenesl váhu na špičky. Jeho tělo téměř bezvládně padalo vzduchem, jen černý dlouhý kabát se vzpouzel. John stál pořád na tom samém místě. Jako by tam byl přikovaný. Nemohl tomu uvěřit. Sherlockovo tělo dopadlo na trvdou studenou zem. Byl...mrtvý.
John se s trhnutím probudil. Částečně se zvedl a opřel se o loket. Jeho zrychlený dech se ozýval po celé místnosti. Bylo to už půl roku. Půl roku a stále a ten samý sen. Stále ta stejná nočí můra. Nechal své tělo spadnout zpátky na postel. Po tváři se mu kutálela horká slza. Půl roku, ale rána byla stále čerstvá. Jako by se to stalo včera.
O čtyři hodiny později mířil John taxíkem do Baker Street. Když se auto zastavilo, vystoupil a zamířil k dobře známým dveřím se zlatou číslicí 221B. Pořád měl na svém svazku klíčů i ten od vchodových dvěří k domu paní Hudsonové, i když už tam nějakou dobu nebydlel. Odemkl a vstoupil dovnitř. Bylo to tady od té doby, co tu byl naposledy pořád stejné. Až na to hrobové ticho. Už tu nebyl Sherlock který by radostně pobíhal, když se objevil nový případ. Už tady nebyl nikdo kdo by byl schopný hodiny a hodiny hrát na housle. Už tu nebyl Sherlock, kterého John tak obdivoval a miloval. Zbylo tu jen ticho.


Rozhlédl se po místnosti. Paní Hudsonová tu nebyla, nejspíš šla na nákup. Vystoupal schody a ocitl se před jejich bývalým bytem. Otevřel dveře a rozhlédl se.Až na pár jeho věcí, které si odnesl to tu bylo téměř identické. Sherlockova lebka na krbu i prostřílený smajlík na zdi, ketrý tu po něm zbyl. Jen Jhonovo křeslo bylo víc otočené zády k němu. Bez dalšího rozhlížení prošel do kuchyně. Všude bylo prázdno. Už žádné zkumavky ani žádné pokusy. Postavil si vodu na čaj a přešel k lednici aby si vzal mléko. Otevřel to velkou bílou bednu která svých časů byla plná experimentů a částí lidských těl. Nikdy by nevěřil, že to řekne, ale ano. I toto mu chybělo.Lednice byla úplně prázdná. Bude se muset obejít bez mléka.
Vrátil se k hrnku a zalil ho horkou vodou. Vzal si ho do ruky a přešel k obýváku. Bylo mu tak smutno jako snad nikdy za posledních čtvrt roku. Zahleděl se na své křeslo, jako by tam viděl vršek černých vlnitých vlasů. Panebože, to už má halucinace? Zavrtěl hlavou aby se ten obraz vytratil z jeho hlavy. V tom ale to hrobové ticho protnul známý hlas. Člověk by neřekl, jak dokáže vojejnského doktora vylekat strohé " Ahoj Johne" Ale ano dokáže. Hlavně když si o dotyčném myslíte, že je již šest měsíců mrtvý.
John vyvalil oči a upustil hrnek který se s třísknutím roztříštil na spoustu střepů. Horký čaj se rozlil po celé podlaze. Paní Hudsonová mu asi vynadá ale na tom teď nesejde. Strnule se otočil čelem ke křeslu ze kterého se začala zvedat postava. Vysoká, hubená postava s černými, mírně rozcuchanýmy vlasyve fialové košili, která mu tak slušela. Sherlock Holmes stál před ním, z masa a kostí. Sherlock Holmes, který už by dávno neměl být mezi námi. Přistoupil o krok blíž k Johnovi který stále nevěřil svým očím.
"Ty...Ty máš.. být..." zakoktával se stále na něj valíc oči.
"Mrtvý" dokončil ze něj Sherlock s mírným úsměvem na tváři. "Ale jak vidíš tak nejsem" dodal jako by nic. Usmál se ještě víc a odešel do kuchyně. Stoupnul si ke kuchyňské lince, sundal s poličky hrnek a jako by se nechumelilo si také začal dělat čaj.
John, pořád se pořád stále vyjeveně mezitím odšoural vedle něj. Pomalu začínal přicházet k sobě.
"Jak? Jak to, že jsi... nemrtvý?" vysoukal ze sebe trošku neobratnou otázku. Jeho hlas dostával naštvaný podtón.
"To je na dlouho" odbyl ho stroze Sherlock a začal zalévat čaj horkou vodou přesně tak jako John, před tím, než ho vyrušil.
"A proč Sherlocku?! Proč si to udělal? Víš jak mi bylo! Víš jak sem byl na dně?!" Začal na něj už opravdu naštvaně dorážet John. Neměl daleko ke řvaní.
Sherlock se bezmocně opřel rukama a linku a sklonil hlavu. Pro něj to bylo asi stejně těžké tak jako pro Johna ale on, ho aspoň mohl vídat. Věděl, že je živý a zdravý. Ale i tohle půl roční odloučení bylo dost těžké.
"vím" řekl sotva slyšitelně detektiv, stále se skloněnou hlavou.
"Prosím?" zeptal se ho už truchu schovívavěji John.
Sherlock dost hlasitě polkl. "Sledoval jsem tě" přiznal potichu a neochotně.
"No to je skvělý! Ale že bys mi dal třeba vědět dřív? Ne! To tě nenapadne! Ty totiž myslíš jen sám na sebe Sherlocku! Tím to je!" teď už na něj John opravdu řval. Otočil se na pomyslném podpatku a zamířil si to naštvaně pryč. Ještě se na chvíli zastavil u vchodu do obývacího pokoje a otočil se zpátky na Sherlocka
"A jestli si myslíš, že když se po půl roce objevíš, že ti skočím nadšeně do náruče, tak se šíleně pleteš" Dodal ještě, naštvaně sundal svou budnu z věšáku a co nejrychleji vypadl z bytu. Bylo slyšet už jen nasupené dusání dolů po schodech.
Mladý Holmes přešel k oknu a sledoval jak John pádí pryč. Nevzal si taxíka, šel pěšky, takže potřebuje přemýšlet.Sherlock si sedl na gauč a složil si hlavu do dlaní. Takhle si jejich setkání rozhodně nepředstavoval...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.3% (578)
Ne 3.7% (22)

Komentáře

1 Kai Kai | Web | 27. listopadu 2013 v 7:00 | Reagovat

Skvělá Johnlockovka :) Sama mám rozepsanou jednu s "návratem" Sherlocka a.. myslím si, že přesně takhle bude reagovat už jen z toho důvodu, že všechny scény Johnova zpátečního příchodu do Baker Street začínají tím, že si John sedne s čajem do jeho křesla :D really classic :D Jinak je to skvělý! :)

2 Helena Helena | 10. prosince 2013 v 0:07 | Reagovat

Já jsem si jejich setkání taky zrovna takhle nepředstavovala. Na Johnově místě bych samozřejmě měla tisíc otázek a výhrad; sekala bych pyskem, že na MĚ habaďůru hrát nemusel, že se mi měl do čtyřiadvaceti hodin ozvat s vysvětlením, co, jak a proč; to vysvětlení bych mu určitě neodpustila, ovšem v prvním okamžiku by nepochybně převládla radost, že je naživu. Neumím si představit, že bych naštvaně odešla. Jak skoro nepiju, protože většina alkoholu mi nechutná, radostí bych se ztřískala, až bych skončila pod stolem. Pak by nejspíš došlo i na ty výčitky, ale aspoň bych mu poskytla šanci na vysvětlení a obhajobu. Ačkoliv Johnovy výhrady chápu a sdílím, to fakt neměl ani trochu radost? Ani trochu po všem, čím prošel? Přece nemůže být tak zlej!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama