Narozeniny

13. listopadu 2013 v 18:45 | SH |  Povídky od SH
Čau,
tentokrát vás čeká menší překvapení.. Povídka od mojí kamarádky. Nečekala jsem, že napíše něco na Johnlock téma, takže mám velkou radost :)

Sherlock přecházel po pokoji, ruce semknuté u úst. Oči mu běhaly z jedné strany k druhé,
byl právě v dedukčním rozpoložení. John si právě psal blog a snažil se si Sherlocka nevšímat, což pro něj nebylo snadné, vzhledem k tomu, jak moc ho fyzicky přitahoval. Nechápal, co se Sherlock snažil vydedukovat, jelikož policie případ stejně uzavřela jako nevyřešitelný.
,,Můžeš přestat dýchat, Johne?" vyrušil se od dedukování, aby Johna napomenul.
,,Prosím?" nikdy ho nepřestalo zarážet, jaké nemyslitelné věci po něm Sherlock, ať už z legrace nebo ne, požadoval.
,,Ruší mě to, potřebuji se soustředit."
,,Ten případ s plyšovým medvídkem? Uzavřeli ho, tak co na co se soustředíš?"
,,Ššš..," umlčel Sherlock Johna.
,,O co tu jde?" dožadoval se odpovědi.


Sherlock ve skutečnosti nemyslel na případ. Snažil se vymyslet pro Johna co nejlepší dárek k narozeninám. V podobném vztahu nikdy nebyl a netušil by, že to obnáší si dávat speciální dárky, pokud by se mu o tom paní Hudsonová nezmínila.
,,John má příští měsíc narozeniny," podotkla mezi řečí paní Hudsonová.
,,Narozeniny. Triviální oslava příchodu na svět lidského jedince."
,,Sherlocku!" napomenula ho. ,,Je to váš přítel, jste spolu už nějaký čas. Měl byste mu koupit dárek."
,,Dárek? Není mu dostatečným dárkem to, že přežil další rok svého prostého života?" pokračoval Sherlock v jedovatých poznámkách.
,,Je to zvyk. Navíc pokud se dva mají rádi, mělo by to být něco speciálního," pokračovala paní Hudsonová.
,,Paní Hudsonová," nadechl se a semkl ruce, "vy mi tedy tvrdíte, že mám Johnovi koupit dárek z důvodu, že už je na světě několik let, a protože je to i můj přítel, musí to být něco speciálního. Tak mi tedy řekněte, co mám koupit svému příteli doktorovi, který je opět o rok starší?"
,,To musíte vymyslet vy sám, v tom je ten vtip," zazubila se na něj paní Hudsonová.

Sherlock nikdy nevnímal jak jde čas, nebyl pro něj důležitý. Dny okolo něj plynuly jako
bezvýznamná jednotka a on sám nikdy nerozlišoval, jak dlouho na světě je. Ale paní Hudsonová mu vnukla myšlenku o narozeninách a dárcích, kterou nebyl schopný vyhnat z hlavy. A tak přemýšlel, co speciálního by mohl Johnovi dát. Lidem přijdou nejrůznější prostoduchosti speciální, tak která by byla ta pravá pro Johna? pomyslel si. Když vtom mu vnikla do hlavy tak jednoduchá a zároveň geniální myšlenka. Kočka. Koupí Johnovi kočku. Nějaké honosné plemeno, když už má být speciální. Sherlocka to napadlo hned z několika důvodů. Zaprvé, John si vždycky přál rodinu, kterou mu Sherlock dát nemohl. Zadruhé, a tím si byl díky společnému soužití Sherlock nejjistější, John se rád o někoho staral.

V pelíšku se rozvalovala modrosrstá kočka se jménem Plamínek. Kočka se jménem Plamínek, jak originální, pomyslel si ironicky Sherlock. Paní Hudsonová zatím v kuchyni se sklenicí vody rozdýchávala, že si Sherlock přinesl domů zvíře. Zdálo se jí to nepochopitelné.
John se pomalu vracel z večeře v restauraci nedaleko Baker Street. Byl poněkud zklamaný, že si Sherlock nevzpomněl na jeho narozeniny, ale překvapený být nemohl. Sherlock se nikdy nestaral o lidi ve svém okolí. Stále ho ale zarmucovalo, že si po takové době jejich vztahu nedovedl zapamatovat tento den.
Sherlock slyšel klíče chrastit v zámku, usadil se pohodlně v křesle a složil ruce pod bradu. John pomalu zoufale vystoupal po schodech do pokoje. Kočka si mezitím zívla a vytasila své ostré zoubky zrovna ve chvíli, kdy John otevřel dveře do pokoje.
,,Vše nejlepší, Johne," poznamenal suše Sherlock a pousmál se. Pohlédl směrem ke kočce a John s pootevřenými ústy nevěřícně zíral. Nechápal, co se děje.
,,Sherlocku? Co tu, ksakru, dělá ta kočka?" vyptával se John.
,,Plamínek. Můj dárek k narozeninám. Nemáš vůbec zač," odpověděl prostě Sherlock.
,,Plamínek? Cože?" divil se.
,,Johne, vydrž pět minut bez tvých ustavičných otázek," dožadoval se Sherlock.
,,Jak sis mohl myslet, že mi udělá kočka radost?" John ukazoval směrem ke kočce.
,,Jak můžeš být rozčílený?" odpověděl otázkou.
,,Vůbec mě neznáš!" John se sebral a odešel z Baker Street.
Sherlock náhle pocítil něco, co nikdy necítil. Smutek a křivdu. Tak tohle je ta stinná stránka lásky, pomyslel si. Přitáhl si kočku do klína a hladil ji, až začala příst.
,,Co jsem udělal špatně?" přemýšlel na hlas. Veškeré jeho dedukční metody byly v tento moment naprosto pryč.

John se toulal daleko od Baker Street někde, kde to ani on sám neznal. Chvílemi si říkal, jestli je ještě vůbec v Londýně. Měl výčitky svědomí, že jen tak odešel a že bezdůvodně na Sherlocka řval. On přeci nemohl za to, že měl od dětství strach z koček. Nevěděl to, protože na to nikdy nepřišla řeč. A teď přišel čas se kvůli Sherlockovi toho strachu zbavit. Otočil se a šel neznámou ulicí zpět tak, jak si cestu pamatoval.
Sherlock mezitím přemýšlel, jak se kočky co nejrychleji zbavit. Zastřelit ji nebo hodit z okna se mu zdálo přespříliš morbidní, a tak se mu zatím stále vyvalovala v klíně.
,,Paní Hudsonová?" zavolal.
,,Ano, Sherlocku?"
,,Jak se dá co nejetičtěji zbavit zvířete?"
,,Vy se chcete té kočičky zbavit? A proč jste ji tedy sháněl?" divila se.
,,Neodpovídejte na otázku otázkou, paní Hudsonová," napomenul ji. "Jak tedy?"
,,Můžete ji někomu dát," uvažovala.
,,To jsem měl v plánu a jaksi to nevyšlo. Nějaké jiné rady?"
,,Pak jedině útulek, ale Sherlocku, rozmyslete si to dobře," prosila. ,,Zvířata v nich hrozně trpí."
Vtom znovu zachrastily klíče v zámku. Sherlock byl naprosto v šoku a paní Hudsonová se mezitím odebrala do kuchyně.
,,Johne?" zavolal Sherlock.
John se zhluboka nadechl a šel po schodech nahoru.
,,Přehnal jsem to," vydechl.
,,Musím souhlasit," přikývl Sherlock. John zakroutil hlavou.
,,Je to vážně," zarazil se, ,,originální dárek," přiznal a v tu chvíli začal natahovat.
,,Nemusíš se namáhat, už vymýšlím plán, jak se jí zbavit," mávl rukou Sherlock.
,,Ne, to ne," nesouhlasil John. "Nemusíme jí dávat pryč, já, já to zvládnu."
,,Řekneš mi o co jde?" vybízel ho Sherlock.
John se nenamáhal odpovídal a přistoupil k Sherlockovi. Styděl se za scénu, kterou ztropil. Objal Sherlocka a vdechoval jeho cigaretový odér. Byl dojatý jen proto, že si vzpomněl na jeho narozeniny, a to bylo to jediné, na co dokázal v tu chvíli myslet. Sherlock jen nechápavě stál a oplácel Johnovi jeho objetí.
,,Díky, Sherlocku," řekl John polohlasem.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.4% (588)
Ne 3.6% (22)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama