Alone On The Water pt. 1

29. listopadu 2013 v 20:48 | JW |  Povídky od JW
Ahoj! :) Omlouvám se, že jsem dlouho nic nepřidávala, ale nemyslete si, že jsem na vás zapomněla :D Tentokrát přicházím s něčím úplně novým... :D

Vprvé řadě bychom vám se SH chtěly moc poděkovat, protože náš blog překonal 1000 návštěv! Jsme moc rády a doufáme, že návštěvnost našeho blogu se bude pořád zvyšovat :)

Nedávno jsem četla povídku Alone on the water a úplně mě to vzalo. Nikdy bych neřekla, že by mě mohla nějaká povídka tak dostat, ale u této jsem brečela jako želva :D Po tom, co jsem jí dočetla, jsem na ni musela několik dní myslet a pak mě napadlo, že bych ji mohla přeložit. Moje angličtina ale není úplně nejlepší a já jsem s tím několik dní bojovala :D Nakonec se mi to ale přece jen podařilo. Nemůžu říct, že bych byla s výsledkem nějak extra spokojená, ale doufám, že se vám bude aspoň trochu líbit :)

Pokud tuto povídku neznáte a nebo byste to nemohli vydržet a chtěli vědět jak to bude pokračovat, tak si ji můžete přečíst v originále na této stránce: https://www.fanfiction.net/s/6914974/1/Alone-On-the-Water ;)

Dlouho jsem přemýšlela, na kolik částí ji mám rozdělit a nakonec jsem se rozhodla, že na čtyři. Zítra se můžete těšit na druhý díl :)



Sorrow's my body on the waves

Sorrow's a girl inside my cave
I live in a city sorrow built
It's in my honey, it's in my milk

Don't leave my half a heart alone on the water
Cover me in rag and bone sympathy
Cause I don't want to get over you.

- The National



Sedím a slyším ta slova. Jsem ochablý.

Neléčitelný. Hluboko. Nitrolební tlak. Hrozně moc líto. Možnosti. Ujednání.

Sherlock sedí vedle mě, nohy překřížené. "Kolik času mi zbývá?" To je vše, na co se zeptá.

Neurochirurg je můj spolužák z Bart's. Je to dobrý muž. Dívá se na mě přívětivě a domnívá se to, co každý. "Přibližně měsíc."

Mám víc otázek, ale Sherlock už je na nohách. "Děkuji, doktore. Pojď, Johne." A vyjde ven z místnosti. Následuji ho.

"Johne, je mi to vážně velmi líto," řekne mi můj dlouholetý přítel. "Můžeme mu to zpříjemnit."

Zasměji se. Samotného mě překvapí, že to vyjde z mých úst. "Nikdy v životě se necítil příjemně. Není třeba s tím začínat teď."

***


Cestou taxíkem spolu nemluvíme. Dívám se z okna. Podívej se na to. Podívej se na svět, jak běží pořád dál. Mám pocit, jako bych sem už ani nepatřil. Sherlock bubnuje prsty o koleno. Pomalu se blížíme k 221b Baker Street. Vyletí ven z taxíku, ještě před tím, než úplně zastaví a vběhne do bytu. Hned se ponoří do svých poznámek. Hledá, hází, shromažďuje. Nemám ani nejmenší tušení, co dělá.

Jenom tam tak stojím a pozoruji ho. "Sherlocku." Neodpovídá. "Sherlocku!"

"Právě teď mě nezajímá rozebírání mého emočního stavu, Johne, což je přesně tvoje parketa."

"A co tvůj fyzický stav?"

Sherlock odfrkne. "Když vezmu v úvahu, co mi bylo řečeno, na čem by už teď mělo záležet?"

"Musíme si o tom promluvit."

"O čem?" Hodí na zem prudce složku papírů a otočí se na mě. "Že mi zůstává jenom měsíc života?" Tato slova mě zasáhnou, jakoby se do mě právě zarylo milión nožů, ostrých jako břitva. "Mám podezření, že jediný, kdo o tom potřebuje mluvit, jsi ty."

"Ano, potřebuji. Sherlocku…"

"Jediná věc, co mě zajímá je, jak dlouho budu schopný pokračovat ve své práci, před tím, než se to se mnou začne zhoršovat."

Překvapeně se na něj podívám. "Tvé práci?"

Konečně se přestane prohrabovat v množství papírů a podívá se na mě. "Očekávám od tebe, že mi řekneš pravdu. Tak mi ji řekni." Zhluboka se nadechnu. Uvolni se. Nech to odletět jako balón. Přivaž to, ať to můžeš později přitáhnout. "Tvé bolesti hlavy se časem ještě zhorší. Postupně se začne přidávat ztráta řeči a problémy s mluvením. Budeš mít také problémy s rovnováhou, takže nebudeš schopný pořádně chodit, nebo stát. Tvé poznávací schopnosti budou oslabené a začne ti odcházet zrak. Budeš pociťovat nevolnost, závrať, bolest a slabost svalů. Nakonec ztratíš vědomí."

Přikývne. "Bezpochyby jsi si jistý, že problémy s rovnováhou a ztrátou řeči už dávno začaly." "Ano." Řeknu tiše. " Nemám nejmenší chuť si tím vším projít, Johne." Naše pohledy se setkají. Vypadá pokojně, ale já ho znám tak, jako nikdo jiný. Možná tak, jak ho ještě nikdo nikdy nepoznal. Vím, že se velmi bojí.

"A já se na to nemohu dívat." Horší, než pomyšlení na to, že ho nadobro ztratím, je vědomí, že by jeho mysl, která byla kdysi tak úžasná a jedinečná, začala upadat, neschopná si vzpomenout jak a proč. Vidět jeho nekonečnou energii uvězněnou v těle, které odmítá poslouchat, otupeném strašlivým nádorem v jeho mozku.

Vím, co chce. Podívám se na něj upřímným pohledem. "Postarám se o tebe, Sherlocku."

Na chvíli mu zjihne pohled. "Já vím, že ano." Jeho pevný výraz tváře se hned vrátí. "Žádné injekce."

Zatvářím se zmateně. "To by bylo ale nejjednodušší."

"Nechci, aby na tebe bylo sneseno nějaké podezření. Musí být uvěřitelné, že jsem to udělal svévolně. Existují přece tabletky, ne?"

"Ano. Zabere to ale o trochu déle. Půl hodiny. Ale bude to bezbolestné."

"Dobře. Obstarej pilulky a jednoho dne, když nadejde čas, si je vezmu. Budu nadále pokračovat v mé práci a ty nikomu neřekneš o mém zdravotním stavu, rozumíš?"

Rozumím. Chápu, že nemůžu vyhovět jeho přání a on to ví také, ale všichni zachovají mírnou fikci, o které ale nikdo nic nebude vědět. "Dobře."

"Dohodneme se, kdy přijde ten správný čas. Kdokoli mě bude chtít vidět, tak mě může navštívit, ale poslední den strávím sám."

Sevře se mi hrdlo. "Sám?"

"Ano. Takže doufám, že si na ten den vezmeš volno. Nebude to trvat dlouho."

Trochu se mi uleví. "Samozřejmě. Jsem si jistý, že to pochopí."

Sherlock ke mně přistoupí blíž. "Johne. Když jsem řekl "sám", myslel jsem…" Odkašle si. "No. Doufám, že je to pro tebe přijatelné."

Přijatelné. Můj nejlepší přítel mi právě řekl, že bych chtěl svůj poslední den na Zemi strávit se mnou. Žádná část toho není přijatelná.

Moje mysl se ještě nesmířila se skutečností, že odchází. Sotva si dokážu vzpomenout na svůj život bez něho. Tak snadno se dostal do všech mým vzpomínek, jako by tam byl už před tím. Je se mnou v Afganistanu, sedí na vedlejším lůžku, komentuje jiné muže, ruší mě, když se snažím někoho sešít. Je v Bart's, vyrušuje mě při učení, aby mě odtáhl do márnice, krade mi sešity a opravuje je červeným perem, když najde chybu. Je se mnou ve škole, doma, v parku, kde jsem si jako malý hrával.

Stojím v našem obýváku a sleduji, jak se postupně vrací ke svým složkám. Za ty roky se mezi námi vytvořilo jakési zvláštní, silné pouto. Sherlock-a-John. To spojení je tak silné, že i když jsme od sebe dny, či týdny, jak už se to párkrát stalo, pořád cítím to neviditelné pouto, které mě s ním spojuje. Na chvíli mě to rozčílí. Protože on nebude ten, kdo musí odstřihnout půlku ze sebe a vrátit se zpět k bytí samostatnou jednotkou. John-a-[smazáno]. Ale to pouto tam zůstane. Budu hrdě nosit jizvu, aby mi připomínala, co jsem ztratil.

Představujeme se jako spolubydlící. Myslíme tím ale, že jsme přátelé. Lidé si o nás občas myslí, že jsme milenci. Ani jedno z toho však není přesná definice. Nejsem si jistý, zda má vůbec angličtina pojmenování pro to, co jsme. Harry nás jednou nazvala "hetero životními partnery". Sherlockovi se to líbilo. Rozesmálo ho to. Nevím, jestli to přesně určuje to, čím jsme. Jsme- no, jsme to prostě my.

Vím jenom to, že mám v hrudi hlubokou díru, a ta je široká a prázdná a každou minutu mě pohltí a já ho nesmím nechat, aby to viděl.

"Na chvíli musím jít ven." Řeknu mu. Vina, že ho nechávám samotného, když vezmu v úvahu, co se dnes dozvěděl, je zmírněná vědomím, že bude raději sám, než aby se musel vypořádat se mnou, vyzařujícím emocemi.

Jenom stroze přikývne. "Uvidíme se později."

Otočím se a seběhnu dolů po schodech. Svírá se mi žaludek. Na chvíli se musím přidržet stěny. Vyjdu ven a zavolám taxi.

Nějak se držím pohromadě, do té doby, než dojdu k Sarah domů. Další vztah, který uniká přesnému pojmenování. Přítelkyně? Ne. Kamarádka? Ano, ale něco víc. Kámoška na sex? Příležitostně. Tyto termíny by možná platily, avšak ona toho o mém vztahu se Sherlockem ví víc, než kdokoli jiný. Ví o tom poutu. To nás udělalo neschopnými mít to, v co jsme nejdřív doufali, ale rovněž se nemůžeme vrátit na bezpečnou zónu přátelství. Takže se vznášíme v nedefinovatelném vztahu. Ona chodí s jinými lidmi. Já mám jenom Sherlocka.

Spatří mou tvář a vtáhne mě dovnitř. "Co se stalo?"

Třesu se. "Sherlock."

"Co udělal tentokrát?"

"On… umírá. Má nádor na mozku."

***


Drží mě, zatímco mám záchvat pláče, za který bych se asi normálně styděl, ale nějakým přičiněním mě spolužití se Sherlockovým emocionálním odloučením nechalo pozoruhodně nevšímavým na vlastní pocity. Stal jsem se avatarem jeho lidskosti. Musím vyjádřit všechny emoce, které on potlačuje, takže nakonec dělám dvojitou službu.

Povím jí o tabletkách, které potřebuji a o Sherlockovu plánu. Napůl očekávám, že bude protestovat, ale ona jenom přikývne a nabídne mi pomoc.

"Jak dlouho bude trvat, než… bude konec?" Zeptá se potichu.

Držím si na obličeji studený ručník. Nemůžu se doma takto ukázat. "Nemyslím, že víc jak pár týdnů. Jde to tak zatraceně rychle, Sarah. Poprvé jsem si všiml, že má bolesti hlavy teprve minulý týden, proboha." Slyším, jak se mi zlomil hlas.

Sarah mi odhrne vlasy z čela. "Je mi to tak líto, Johne."

"Není to fér. Proč právě on?"

"Proč kdokoli?"

"Ale on je- potřebujeme ho. Lidé nevědí, co dělá. Jak moc toho dělá." Promnu si tvář vlhkým ručníkem a nechám hlavu spadnout na opěradlo gauče. "Musím se vrátit. Potřebuju si vzít volno. Neměl by být sám. Může kdykoli potřebovat lékařkou pomoc."

Přikývne. "Samozřejmě. Ale ne jenom proto." Zmateně se na ni podívám. "Je v pořádku přiznat si to."

"Co?"

"Že s ním chceš strávit co nejvíc času před koncem, jak jen to je možné."

Znova se mi rozechvějí rty. Konec. Jeho konec. Bože, to nemůže být pravda. "Myslel jsem si, že máme všechen čas na světě."

Sarah mě znovu obejme a já se rozpláču. Cítím se hloupě, ale bude nejlepší, když to ze sebe teď dostanu. Nemůžu to udělat před Sherlockem.

A má pravdu. Jakmile přijdu domů, už ho znovu neopustím.

***


Pracuje. Dnes nejdu do nemocnice. Bereme případ za případem. Nespí a já také ne. Jenom si rychle zdřímnu, když se sprchuje, anebo je zaneprázdněný něčím, s čím mu nemohu pomoci.

Vezmu si Lestradea stranou a potichu mu vysvětlím celou situaci. Vypadá, že je šokovaný, ale rychle se dá dohromady. Slíbím, že mu dám vědět, když se Sherlock rozhodne. To samé udělám i s Angelem. Vím, že se to od něj rychle rozšíří.

Sherlock trvá na tom, abychom to ještě paní Hudsonové neříkali. Výjimečně s ním souhlasím. Pokud bychom to totiž udělali, už bychom se jí nezbavili. Počkáme, dokud se to už nebude dát déle odkládat a pak jí to řekneme.

Sarah mi donese tabletky. Dvě pilulky, bílé a hladké. Pořád je nosím u sebe. Nevezme si je bez mého vědomí. To by byl totiž celý on. Řekne si "do háje s tím", v záchvatu hněvu je spolkne a myšlenka na to, že se vrátím z obchodu a najdu ho- no… Proto je nosím všude s sebou.

Pár dní se jeho stav nezhoršuje. Jeho křečovitě stažená tvář však naznačuje, že bolesti hlavy nepřestávají, ani s tabletkami, které mu na to dávám. Občas klopýtá a má problémy s chůzí. Proto vedle něj stojím blíž, když jdeme na místo činu.

Týden po diagnóze ho najdu zvracet v koupelně. Je bledý jako stěna a potí se. Dám mu kompazín a vypadá to, že mu to trochu pomohlo.

Ten den má první větší fázi ztráty řeči. Stojí tam, připravený podat vysvětlení, ale slova nikde. Vidím, jak mu pracuje čelist a jeho mysl, která je přichystaná povědět, jak spolu vodítka souvisí, ale slova mu nepřicházejí na jazyk. Podívá se na mě s panikou ukrytou v jeho očích, sotva viditelnou za tím závojem, který vždy zahaluje Sherlockův emoční stav. Závoj, který vidím jenom já. "Johne." Zašeptá s těžkostí.

"Co je to?" Řeknu, ukazujíc na něco, cokoliv, nesouvisící s tím, co chtěl říct.

Podívá se jinam. "Poslední… model Citroenu." A potom se zhluboka nadechne, vrátí se a je nám konečně schopný předvést svou dedukci. Sally se mračí. Lestrade si povzdechne a vyměníme si spolu rychlý pohled.

Začíná to.

***
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.3% (578)
Ne 3.7% (22)

Komentáře

1 Terka Terka | 29. listopadu 2013 v 22:16 | Reagovat

Páni, to je skvělé žes začla překkládat zrovna tuhle povídku. Už jsem ji sice četla v AJ, ale v češtině zní líp :D

2 pure-blood pure-blood | 10. ledna 2014 v 21:26 | Reagovat

Dobrá práce, jsem ráda, že někdo překládá fanfictions do češtiny, aby si to mohli přečíst i ti, co neumí anglicky. :)

3 evil-isnt-born-its-made evil-isnt-born-its-made | 8. března 2014 v 17:04 | Reagovat

super, chcela som si tú poviedku prečítať v AJ ale akosi sa mi do toho nechcelo lebo ako sa poznám, prvé slovo ktorému by som nerozumela a potom by som sa už nevedela pohnúť v deji :D díks že prekladáš do češtiny :)

4 Flower Flower | E-mail | 23. května 2014 v 7:06 | Reagovat

Bože toto je tak skvelá poviedka ... ale hrozne smutná :( Je mi z toho do plaču neviem si predstaviť svet kde by Sherlock naozaj umrel a nechal Johna samotného ... veď John a Sherlock... to sa predsa nedá rozdeliť, oni dvaja musia byť spolu naveky či už ako priatelia alebo čokoľvek iné ... a tie Johnove pocity ktoré sú tu vyskreslené .. bože proste úžasné!

5 DarkPony DarkPony | 4. srpna 2015 v 2:51 | Reagovat

Au. To...no, to bolí aj psychicky a ja si emócie nikdy nepripúšťam. Toto je ale proste, au.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama