Parentlock pt. 2

31. října 2013 v 20:38 | SH |  Povídky od SH
Ahoj,
tak jsem se konečně dostala k tomu, abych dopsala druhou část. Nikdo si nedokáže představit, jak je těžké psát něco, co se chystáte rozdělit na víc částí. Tento díl nedopadl zrovna podle mých představ, ale co se dá dělat. Snad další díl bude lepší, ale momentálně se chystám si dát menší prázdniny v psaní Parentlocku, snad bych mohla zkusit začít psát nějaký jiný žánr, ne pořád jen romantické hlouposti :D Takže tady je moje veledílo, a doufám, že se vám bude líbit :) Budu moc ráda za každý komentář nebo hlas v anketě.


Měl jsem pocit, že cesta zpět domů mi trvala nekončně dlouho. Klíče k domovním dveřím jsem hledal o něco delší dobu než obvykle i přes to, že byly ve stejné kapse jako vždycky. Dveře jsem odemykal s uklidňující větou "bude to jen příjemné povídání s Hamishem", kterou jsem si v duchu nejstále opakoval, a do domu jsem vkročil s úsměvem.

V předsíni jsem si odložil věci a pomalu jsem vycházel schody do obývacího pokoje. Potřeboval jsem si promyslet, jak začnu. Možná byl můj strach zbytečný, ale každopádně jsem byl smutný z toho, že se bojím povídání se svým synem.

Rozhodoval jsem se, jestli za ním mám jít teď, nebo všechno nechat až na večer. Druhá možnost se mi zdála lepší a tak jsem zbaběle obešel dveře od obývacího pokoje a zamířil jsem do své ložnice, kde jsem se chystal přečkat až do večera.

Doufal jsem, že Hamish nebude nic potřebovat. Ne že bych mu nechtěl pomoct, ale cítil jsem se trapně, že za ním nejdu hned. Posadil jsem se na postel a zapnul notebook. Nevěděl jsem, co na něm mám dělat, tak jsem jen otevřel prohlížeč a díval se na záložky, které přímo volaly po promazání. Byl tam můj blog, Sherlockův blog a spousta odkazů na fotky, které Sherlock potřeboval k vyšetřování. Na svém notebooku jsem byl po hodně dlouhé době, na e-mail jsem chodil v práci a na nic jiného teď notebook nebyl potřeba, takže doma zůstával nedotčený. Teda... Téměř nedotčený, ale záložky mě nikdy nenapadlo mazat.

Kliknutím jsem otevřel Sherlockův blog. Poslední článek byl smazaný, původně se v něm psalo něco o tabáku. Smazal to zřejmě proto, že článek neměl zrovna nejlepší ohlasy. Následovalo několik článků s šiframi, které na blog dal pravděpodobně aby potěšil své fanoušky (což se mi zdálo téměř nemožné). Blog jsem zavřel, zbytečně mi ho to připomínalo. Další záložku - můj blog - se mi nechtělo otevírat. Přesně jsem věděl, že poslední zpráva, kterou jsem tam zanechal, byla právě o Sherlockovi a od té doby jsem se na psaní vykašlal. Měl jsem spoustu jiných starostí, neměl jsem čas a hlavně, nikdo by si můj blog nečetl, protože sám jsem případy neřešil, i když několik nabídek jsem dostal. Lidé na můj blog stejně chodili jen proto, že se chtěli dozvědět novinky o Sherlockovi, jenže ty už teď prostě nebyly. Svoji stránku jsem ani neotevíral a rovnou jsem záložku smazal.

Zaráželo mě, kolik dalších věcí v notebooku bylo uloženo bez mého vědomí. Sherlock si ho asi půjčoval častěji, než jsem si myslel. Nakonec v paměti nezůstalo uložené skoro nic. Jako by mi to nějak mohlo pomoct na Sherlocka zapomenout.

Slyšel jsem krátké rychlé kroky, které se blížily směrem k mé ložnici. Věděl jsem, že je to Hamish, a tak jsem zaklapl notebook, položil ho na vedlejší - bohužel prázdnou - postel a čekal jsem, až Hamish vejde. Ale rozhodně jsem nečekal, že to bude probíhat tímto způsobem.

Otevřel dveře, zůstal neklidně stát, kousal se do rtu a díval se na mě. Oči měl zalité slzami, jako už se to stalo dnes jednou. Ale tentokrát jsem netušil, co se děje. Věděl jsem, že Hamish chce něco říct, ale je mu to buď trapné, nebo je to pro něj tak velký problém, že o tom nedokáže mluvit. Hamish za sebou nejistě zavřel dveře a posadil se vedle mě na postel. Díval jsem se na něj, on se díval před sebe a plakal. Objal jsem ho. On se ke mě přitiskl blíž.

"Já už to nevydržím!" Zavzlykal a odtáhl se ode mě. Vždycky se snažil dělat, že mu nic není, že nepotřebuje ničí pomoc. To se naučil od Sherlocka. "Oni se mi posmívají." Hamish si otřel oči a podíval se na mě.

"Proč? Vždyť k tomu nemají žádný důvod." Na otázku proč jsem si dokázal odpovědět sám.

"Protože ty a tatínek..." Odmlčel se. "Protože nemám maminku." Řekl a znovu si utřel oči. "A taky všichni říkají, že tatínek byl podvodník a že já jsem stejný jako on."

"To mají pravdu. Ty jsi stejný jako on." Hamish se na mě se zdviženým obočím podíval. "Ale já.." "Jsi stejně úžasný jako byl on." Řekl jsem a Hamish se usmál. "A to, že se ti smějou kvůli tomu, jaké máš rodiče..." Nebo měl... Pomyslel jsem si, ale pokračoval jsem jen s krátkou odmlkou. "Z toho si nic nedělej. Oni jednou pochopí, že na tom není nic špatného. Nebo to nepochopí... Ale to už nebude tvůj problém." Zdálo se mi, že ze sebe dělám chytrého alee Hamishovi to tak asi nepřipadalo, protože se ke mě přitiskl a usmál se. Úsměv jsem mu oplatil, pohladil jsem ho a pokračoval.

"Já jsem nikdy ve škole problémy neměl, ale tvůj tatínek ano. Byl podobný jako ty, děti ho neměly rády, protože byl jiný, než ony." Odkašlal jsem si, mluvení o Sherlockovi nebylo příjemné, o jeho dětství už vůbec ne. Moc jsem toho nevěděl, ale potřeboval jsem Hamishe nějak uklidnit. Otevřel jsem pusu abych pokračoval, ale najednou jsem cítil, že o jeho nebo mojem dětství opravdu nemám co říct. Snažil jsem se přerušit to trapné ticho, které nastalo, ale Hamish to udělal dřív. "Řekneš mi ještě něco o tatínkovi, prosím?" Podíval se na mě a já jsem nedokázal říct ne. Jeho pohled byl tak upřímný, bezelstný... Kousl jsem se do rtu a pokračoval. "Nebudu ti vyprávět o tom, jaké to bylo, když jsem byl já nebo on malý. Abych řekl pravdu, o jeho dětství toho vlastně moc nevím." Hamish smutně zakňoural, ale pro mě to byl spíš podnět k tomu, abych začal vyprávět. "Poznali jsme se 3 roky před tím, než..." Zarazil jsem se, nevěděl jsem jak to mám říct. "Než jsi se stal součástí naší rodiny. Poznali jsme se, když jsem se vrátil z války. Se Sherlockem - chci říct - s tatínkem jsme se seznámili úplnou náhodou, oba jsme hledali byt." Rukou jsem mávl ve vzduchu, abych naznačil, že byt, který jsme si nakonec pronajali je právě ten, ve kterém teď sedíme a ve kterém to všechno začalo. Hamish seděl bez jediného slova a občas se na mě s úsměvem podíval. Musím přiznat, že právě tato chvíle by se dala zařadit mezi ty nejhezčí v mém životě. Kdyby Sherlock seděl s námi, byla by ještě hezčí... "A potom co jsem se nastěhoval, jsme začala řešit případy společně. Někdy byly jednoduché, dokázal jsem je vyřešit sám." Hamish se zasmál. Ze srandy jsem se zatvářil uraženě a on se začal smát ještě víc. "A nakonec z řešení případů vzniklo něco jiného, vyšetřovali jsme míň..." Vzpomněl jsem si, jak to míň vypadalo. Buď jsem Sherlockovi musel koupit cigarety, nebo jsem si musel to jednodenní volno zasloužit jinak. To jsem ale Hamishovi říkat rozhodně nechtěl. "...No, a nakonec jsme se rozhodli, že naše rodina by mohla být o jednoho člena větší." Tady už jsem z vyprávění opravdu začínal být nervózní. Nebyl jsem rád, že se blížím k závěrečné etapě života se Sherlockem. Nechtěl jsem o tom mluvit, zvlášť ne s Hamishem, když jsem to nedokázal ani s psycholožkou.

Vedle mě zavibroval mobil, zřejmě mi přišla sms. Ignoroval jsem ji. "Kdo ti píše?" Zeptal se Hamish. I přesto, že jsem nechtěl, (Nebo chtěl? Každopádně toto vyrušení oddálilo tu nepříjemnou část vyprávění.) mobil jsem vzal do ruky a rozsvítil obrazovku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.3% (578)
Ne 3.7% (22)

Komentáře

1 Nicole Nicole | 1. listopadu 2013 v 22:01 | Reagovat

AAsdfhsnnsbzbsuc dwxnzhAJBDJEOndnsjsi
Proč já?! To je nádherný! Zase mám slzy v očích... Vážně krásný! :')) Děkuju ti! A jak jsi to mohla skončit teď?! Aaaaaaa!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama