Parentlock pt. 1

4. října 2013 v 20:47 | SH |  Povídky od SH
Ahoj, tak jsem se rozhodla to zkusit. Pokusit se o Parentlock. A nemůžu říct, že by se mi výsledek nelíbil. Tak snad vás potěší, pracuji na pokračování :) a za každý komentář budu vděčná!!! :)

Denní rutina. Ráno přichystat snídani, vzbudit Hamishe, zavézt ho do školy, vrátit se domů, jít do práce, vyzvednout Hamishe. A tak pořád dokola.

Teď jsem se opíral o kapotu auta, sledoval jsem jak děti vybíhají ze školy. Z každého malého človíčka vyzařovala radost a každému se rozzářily oči, když uviděl rodiče. Výjimkou byl Hamish. Když vyšel ze školy, kolem se rozhostilo ticho a děti se rozdělily do malých skupinek. Každá skupinka se chovala jinak. Někteří Hamishe nevnímali, další na něj zírali s otevřenou pusou a jiní si na něj ukazovali prstem a smáli se. Nechtěl jsem nijak zasahovat, pozici mého syna by to zajisté nezlepšilo. Hamish šel rychle, čím víc se ke mě blížil, tím víc mi připomínal Sherlocka. Zdálo se mi, jako by se ho snažil napodobit. I když mu bylo jen osm let, dařilo se mu to skvěle. Dokonce se mi zdálo, že na první pohled působí ještě víc arogantněji, než jeho otec. Ale byl to opravdu jen první pohled. Ve skutečnosti byl úplně jiný. Stejně tak tomu bylo u Sherlocka. I přes to, že Hamish neměl ani výrazné lícní kosti a ani tmavé vlasy, byl na svého otce podobný.




Když se u mě Hamish zastavil, s úsměvem jsem ho pozdravil a odemknul jsem auto. Hamish mi neodpověděl, ale už jsem si zvykl, že to tak někdy dělá. Nebylo to tím, že by nebyl vychovaný. Vychovaný byl perfektně, jen měl právo občas nemluvit, měl k tomu důvod. Posadil se na přední sedadlo vedle mě, já jsem nastartoval a rozjel se. Nejeli jsme moc dlouho, ale cesta se mi zdála nekonečná. Bylo to tím, že jsme ani jeden nemluvili. Já jsem se nechtěl Hamishe vyptávat na to, co je nového, protože odpověď by buď nezazněla žádná, možná bych se dozvěděl, že nic, nebo by na mě sesypal všechny posměšky spolužáků, kteří se bavili na jeho účet. Doufal jsem, že začne mluvit sám.

Zastavili jsme na semaforech.

"Tady?" Hamish z ničeho nic prolomil hrobové ticho. Chvíli jsem přemýšlel, co tím myslí. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale pořád mi nedocházelo, na co se ptá.

"Co tady?" Zeptal jsem se. Nechápal jsem, kam svou otázkou míří.

"Stalo se to tady, že? Tatínek umřel tady?" Hamish se díval z okna, upíral svůj pohled na svatobartolomějskou nemocnici a snažil se rozmrkat slzy.

Dělal jsem to samé. Díval jsem se na střechu nemocnice a snažil jsem se rozmrkat slzy, které se mi teď nahrnuly do očí. Polilo mě horko, nevěděl jsem, co mám říct. Nikdy jsem s Hamishem o Sherlockově smrti nemluvil. Jediný, kdo byl schopný s ním o tom mluvit, byl Mycroft. Ten mu řekl pár informací, ale Hamish chtěl zjevně vědět víc. Zvažoval jsem, jestli je ta správná chvíle si s ním promluvit. Byly to dva roky od Sherlockovy smrti a já jsem pořád nebyl schopný chodit po městě aniž bych neměl pocit samoty. Po dvou letech jsem nedokázal usnout bez pomyšlení na to, že Sherlock by mě třeba jen držel za ruku, líbal mě nebo dělal cokoliv jiného, co za co bych mu byl vděčný.

Na Hamishovu otázku jsem místo odpovědi jen přikývnul. Nedokázal jsem říct "Ano." Nechtěl jsem, aby Hamish podle hlasu poznal, že skutečnost, že Sherlock není mezi námi, psychicky nezvládám.

"Myslím, že bych ti měl pár věcí říct." Tato věta se ze mě dostala nějakým zvláštním způsobem, vůbec jsem nehodlal ji vyslovit.

Hamish se na mě podíval, po tváři mu stékala slza. Čekal na bližší vysvětlení.

"Až se vrátíme domů, povím ti příběh." Tím příběhem jsem nemyslel žádnou pohádku. Myslel jsem tím příběh mě a Sherlocka, od té doby kdy jsme se poznali. Měl jsem pocit, že by Hamish měl vědět o svých rodičích víc. Když jsem nad tím teď přemýšlel, uvědomil jsem si, že to vlastně pohádka je. Pohádka, která skončila špatně.

Hamish už nic neřekl, rukou si utřel mokrou tvář a já jsem se znovu rozjel. V autě panovala zvláštní atmosféra. Oba jsme mysleli na Sherlocka, oba jsme byli smutní. Najednou jsem úplně zapomněl, že vedle mě sedí osmiletý chlapec. Zdálo se mi, jako by vedle mě byl dospělý člověk. Hamish se totiž přesně tak choval. Uvědomil jsem si, kolik toho pro mě vlastně dělá. Vždycky jsem si myslel, že je to jen dítě, že tomu nerozumí. Ale najednou mi došlo, že se snaží mi ulehčit život, nemluvit o Sherlockovi, nemluvit o jeho problémech. Až teď jsem si plně uvědomil, co pro mě dělá. Že je úžasný.

Zastavil jsem před domem. Hamish vyskočil ven z auta a zabouchl za sebou dveře. Já jsem jako každý den jel zaparkovat na parkoviště nedaleko od Baker sreet. Když jsem seděl v autě sám, bylo to ještě horší. Když jsem si představil, že budu Hamishovi vyprávět můj život se Sherlockem, dostal jsem strach. Bál jsem se, že to nepochopí. Ale přišlo mi správné říct mu něco o sobě. Nikdy mi nepřišlo důležité mluvit před svým synem o své minulosti, o té Sherlockově jsem mluvit nechtěl už vůbec. Bylo těžké vzpomínat na někoho, koho jsem miloval a miluji pořád dál bez toho, aniž bych projevil jakékoliv emoce. A nechtěl jsem, aby byl Hamish nešťastný z toho, že jsem nešťastný já. Najednou jsem se bál se vrátit domů. Ale nic jiného mi nezbývalo. Zaparkoval jsem, zastrčil jsem si klíče do kapsy a vykročil jsem směrem k našemu domu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.4% (588)
Ne 3.6% (22)

Komentáře

1 Nicole Nicole | 15. října 2013 v 22:17 | Reagovat

1) Brečím. Fakt jsi mě rozbrečela :'(
2) Ale jsem za to ráda. Krásná povídka, nemůžu se dočkat pokračování :))
3) Trochu mi to připomíná HIMYM (Jak jsem poznal vaši matku) :DD
4) Doufám, že ti nevadí, že budu komentovat asi 80% toho co napíšeš i když jsem tvůj úžasný blog objevila před pár týdny.. :D

2 SH SH | 16. října 2013 v 14:10 | Reagovat

Ani nedokážu popsat jakou mám radost, že se ti to líbí! HIMYM nesleduju, takže vůbec nevím, že by tam něco podobneho bylo :D komentuj klidně všechno, budu jedině ráda :)
A jen abych to ujasnila - tento blog mám s kamarádkou, ona se podepisuje JW a já SH :)

3 JustMe JustMe | 13. listopadu 2013 v 10:41 | Reagovat

To čo za poviedku! :D Nikdy som neplakala pri poviedke, ale toto ma fakt dostalo!

4 Eliz Eliz | 20. května 2016 v 21:10 | Reagovat

Ahojky, Váš blog mne uchvátil. V jediný den jsem přečetla většinu tvých a JW příspěvků.
Možná mi to uklouzlo, ale nemohla jsem najít příběh o tom, co tomuto článečku předchází - narození Hamishe Watson Holmese.
Jinak, obě píšete moc krásně, úplně to před sebou vidím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama