Five bloody minutes 2. díl

28. října 2013 v 16:21 | JW |  Povídky od JW

Ahoj, přidávám další (poslední) díl povídky Five bloody minutes. Znovu se omlouvám, že je to tak dlouhé, ale já si prostě nemůžu pomoct. :D Vždycky si říkám, že to tak dlouhé nesmím psát, ale pak se rozepíšu a takhle to dopadá... :D Doufám, že se vám bude líbit. :)



Šel jsem jako tělo bez duše. Pořád jsem musel myslet na Molly. Cítil jsem, jak se mi třesou rty a chvějí ruce. Proč ona? Proč ze všech lidí na světě právě ona? Pořád mi vířilo hlavou. Vytrhl jsem se ze zamyšlení a rozhlédl se kolem sebe. Nějak jsem ten hluk nestvůrných zombií přestal vnímat. Na cestě jich bylo nejmíň deset a všechny se klopýtavým krokem plížily ke mně. Zamířil jsem na první zombii a vystřelil jsem. Zabily Molly. Hned se skácela k zemi. Zamířil jsem na hlavu další zombie. Moji nejlepší kamarádku. Vystřelil jsem. Nabil jsem zbraň a zamířil na další. Už ji nikdy neuvidím. Kulka provrtala hlavu té kreatury a nemrtvý se svezl s žuchnutím k zemi. Pálily mě oči a celý jsem se chvěl. Srdce mi pod návalem adrenalinu tlouklo jako zběsilé. Tohle se přece nemůže dít. To není skutečné. Co jsou ta ďáblova stvoření zač? Odkud se jen vzaly? Postupně jsem pozabíjel všechny zombie na ulici a běžel dál za Sherlockem.

Už jsem se blížil ke zchátralé ubytovně, kde na mě Sherlock čekal. Po cestě jsem ještě narazil na jednu zombii. Na její bledé tváři mě upoutaly výrazné, temně fialové kruhy pod očima. Pohled měla ledový, mrtvý, úplně bez výrazu a v jejích očích se odráželo něco živočišného. Její oblečení bylo celé potrhané a potřísněné krví. Hrůzostrašně na mě vrčela a blížila se ke mně. Zamířil jsem na její hlavu. Jak jen může takové stvoření existovat? A vystřelil jsem. Okamžitě se skácela k zemi. Doběhl jsem k domu, kde jsem zanechal Sherlocka, ale zůstal jsem stát vyděšeně na místě. Dveře byly dokořán otevřené a okno rozbité. To ne. Vběhl jsem dovnitř, ale Sherlock tu nebyl. Polil mě studený pot. Začaly mě napadat nejrůznější hororové teorie, co se mohlo stát, ale hned jsem tyto myšlenky zahnal. Třeba ještě není pozdě. Určitě je schovaný někde venku a čeká, až přijdu. Vyběhl jsem zpátky na ulici a zoufale se rozhlížel, kde by mohl být. Upoutala mě malá postranní ulička, která se nacházela kousek od ubytovny. Rozeběhl jsem se tam. Prosím, ať je Sherlock v pořádku. Prosím, ať je Sherlock v pořádku. Opakoval jsem si stále dokola. Srdce mi bilo tak silně, že jsem jej cítil až v krku. Prosím, ať je Sherlock v pořádku. Prosím, ať je Sherlock v pořádku. Znělo mi pořád v hlavě. Zatočil jsem za roh a vběhl do uličky.


A tam jsem ho našel. Ležel křečovitě na zemi a celý se třásl. V mžiku jsem byl u něho. Něco ale nebylo v pořádku. Tohle nebyl Sherlock. Teda byl, ale ne můj Sherlock. Až teď jsem si s hrůzou všiml velké otevřené rány na jeho pravém líci. Kůži měl také výrazně bledší, než normálně. Oblečení měl roztrhané a na pár místech od krve. "To ne." Podlomila se mi kolena a svezl jsem se k němu na zem. "Johne" Řekl nesrozumitelně Sherlock a chytil mě za ruku. Najednou začal křičet a drtit mé zápěstí. Nevěděl jsem, co se děje a co mám dělat. Sherlock se svíjel v křečích a nepřestával křičet bolestí. Potom na chvíli ztichl, ale nepřestával se třást. Až teď mi došlo, co se stalo. Kousli ho. Ty hnusné zombie ho nějak nakazily a on se teď mění. Netušil jsem, že je možné přeměnit člověka na zombii, ale to, co jsem měl před očima, mě přesvědčilo o opaku. "Ne." Vydechl jsem. Sherlock měl v očích zoufalý pohled a znovu začal křičet. Trhalo mi to uši. "Sherlocku." Zašeptal jsem vyděšeně. "Ne, to nemůže být pravda." Chytil jsem mu tvář do dlaní. "Řekni mi, že to není pravda." Sherlock měl v očích strach. Pevně sevřel mé paže a znovu zakřičel bolestí. "Byl jsem pryč jen pět minut," zajíkl jsem se a zavrtěl hlavou, "Pět zatracených minut." Sherlock na mě upíral zoufalý pohled a snažil se mi něco říct, jenže jsem mu nerozuměl. "Johne," zašeptal s těžkostí, "Johne. Poslouchej mě. Musíš…musíš." Mluvil zadýchaně, ale nedořekl to. Zaklonil hlavu a pevně zavřel oči. Začal se křečovitě chvět a z úst se mu vydral bolestný sten. Sevřel jsem jeho tvář pevněji a naklonil se blíž k němu. "Pšššt, to bude dobré. Jsem tady, Sherlocku. Postarám se o tebe." Snažil jsem se ho uklidnit. Sherlockovo tělo se pode mnou křečovitě zmítalo. Silně mi zaryl prsty do paží, jak se snažil utlumit výkřiky. Jeho pohled se začal vytrácet. Za chvíli se přemění úplně.

"Sherlocku." Třásl se mi hlas. "Sherlocku, podívej se na mě." Znělo to spíš jako rozkaz. "Nesmíš odejít, rozumíš? Nemůžeš mě opustit. Zůstaneš tady se mnou." Díval jsem se mu rozhodně do očí. Sherlock se nepřestával chvět a jeho pohled se čím dál víc vytrácel. "Nesmíš tomu podlehnout. Bojuj sakra! Nevzdávej to. Já vím, že to dokážeš." Přitáhl jsem si ho blíž k sobě. "A chceš vědět proč? Protože tě miluji. Miluji tě celým svým srdcem a vždy tě budu milovat." Oči se mi zalily slzami. Jemně jsem mu přejížděl po tváři."Vezmu si tě. Budeme mít spolu nádhernou svatbu. Pozveme na ni všechny naše přátele. A zůstaneme navždy spolu. Budeme žít dlouhý šťastný život." Snažil jsem se ho svým vypravováním udržet při životě. Viděl jsem, jak se tomu snažil ze všech sil nepodlehnout, ale bylo to silnější než on. Položil mi ledovou ruku na tvář. Zachvěl jsem se pod tím dotykem. "Johne." Zašeptal zadýchaně. Obličej se mu zkřivil bolestí a pevně sevřel zuby, aby nevykřikl. "Sherlocku, nesmíš to vzdát. Neopouštěj mě. Zůstaň tu se mnou. Prosím." Po tváři mi začaly stékat slzy. "Já tě prosím. Nechoď." Zašeptal jsem. Sherlock se na mě zoufale díval. Jeho pohled se rychle vytrácel. Zaklonil hlavu a vykřikl bolestí. Pevně zavřel oči a začal se svíjet v křečích. "Sherlocku." Řekl jsem vystrašeně a mírně s ním zatřásl. Bál jsem se, že už je konec. "Sherlocku, podívej se na mě." Rychle jsem rozepnul jeho kabát a přiložil mu ruku na srdce. Tlouklo velmi tiše a nepravidelně. Postupně mu začalo selhávat. "Sherlocku!" Vzal jsem ho za ramena a prudce jsem s ním zatřásl. Sherlock pomalu otevřel oči a podíval se na mě. "Ne, prosím ne." Vydechl jsem. "Neopouštěj mě. Nesmíš mě tu nechat!" Řekl jsem přiškrceným hlasem. "Miluji tě." Zašeptal jsem. Po tvářích mi stékaly slzy. "A ty Sherlocku. Ty. Nikam. Nejdeš. Rozumíš?" Naléhavě jsem se mu díval do očí. "Johne." Zachraptěl Sherlock. Jeho srdce mu přestávalo bít. "Johne," řekl znovu s přerývaným dechem, "Uteč!" Byla jeho poslední slova. Spustil ruku z mé tváře a zavřel oči. Přiložil jsem mu ruku na srdce. Pořád jsem slyšel slabé buch, buch, buch. A pak dobilo úplně. S jeho posledním úderem skončil i můj život. "Ne." Zašeptal jsem.

Sherlock najednou otevřel oči. Ale nebyly to ty jeho nádherné blankytně modré oči, jaké vždy měl. Tyhle byly mrtvé a chladné. Chvíli se kolem sebe rozhlížel a potom upřel pohled na mě. Díval jsem se mu do očí a čekal, co se bude dít dál. Najednou na mě začal hrůzostrašně vrčet. Rozbušilo se mi hlasitě srdce. On mě nepoznává. Opřel se mi silně do hrudě a odhodil mě pět metrů od sebe. Dopadl jsem tvrdě na zem. Vyrazilo mi to dech. Rychle jsem se postavil na nohy a nevnímal bolest, která procházela mým tělem. Sherlock se pomalu zvedl ze země a klopýtavými kroky mířil směrem ke mně. "Sherlocku." Vydal jsem ze sebe. S hrůzou jsem se na něho díval. "Sherlocku, to jsem já. John." Jakoby mě nevnímal. Dál na mě vrčel a pomalu se ke mně přibližoval. Nevěřil jsem vlastním očím. Vyděšeně jsem sledoval nestvůru, jež ještě před chvílí byla mým Sherlockem. Ještě pár kroků a bude u mě. Musel jsem něco udělat. Ale co? Sherlock nepřestával hrozivě vrčet a plížil se houpavými kroky ke mně. V očích měl hlad. On byl lovec a já kořist.

Stál jsem na místě a sledoval přibližující se monstrum. Věděl jsem, že někde hluboko uvnitř je můj Sherlock. On tam je a já vím, že mi neublíží. Musí si jen vzpomenout. A on to dokáže. Sherlock se mezitím dobelhal ke mně a podíval se mi do očí. Nelidsky na mě zavrčel a zkoumavě si mě prohlížel. Začalo mi bít silně srdce. Měl jsem strach. Věděl jsem, že teď nesmím utéct. Tím bych vše jen zhoršil. "Sherlocku," podíval jsem se mu pevně do očí. "To jsem já. John." Sherlock se začal napřahovat, ale strnul v pohybu. "Já vím, že mi neublížíš. Protože někde uvnitř jsi to pořád ty. Můj dokonalý, obětavý, milující a svým způsobem poškozený muž. Ty mi přece nechceš ublížit." Sherlock si mě zaujatě prohlížel. Přestal vrčet a na chvíli se mu rozšířily zorničky. "Vidíš, vzpomínáš si. Vzpomeň si na mě a na všechny krásné chvíle, co jsme spolu prožili." Udělal jsem váhavý krok k němu a srdce se mi strachem rozbušilo ještě víc. "Já vím, že to zvládneš. Věřím ti." Sherlock si mě zkoumavě prohlížel. "Teď si veden instinkty. Tvou prioritou je zabíjení. Máš hlad a prahneš po krvi a lidském mase. Víš, že mě musíš zabít, abys ukojil svůj hlad, a já nepochybuji, že bys to taky bez mrknutí oka udělal. Jenže nějaký malý hlásek v té hlavě ti říká, že to, co děláš, není správné. Nechceš se přece stát bezcitnou vraždící zrůdou. Soustřeď se na ten tichý hlásek a poslechni ho. Podívej se mi pořádně do očí. Já jsem John. Miluješ mě a nikdy bys mi neublížil. Vrať se mi zpátky, Sherlocku. Jen si musíš vzpomenout." Naléhavě jsem se na něj podíval. Sherlock natočil hlavu na stranu a bezvýrazně se na mě díval.

Najednou na mě zavrčel a znovu se napřáhl. Jeho ruka by mě zasáhla do břicha, kdybych rychle neuskočil stranou. Sherlock naštvaně zamručel a mířil za mnou. Vystrašeně jsem se na něj podíval. Srdce se mi pod návalem adrenalinu tlouklo tak silně, že jej cítil skoro až v krku. Otočil jsem se a vydal se na útěk. Daleko jsem se však nedostal. K mému neštěstí jsem zjistil, že ulička nikam nevedla. Byla slepá. Nestály tu dokonce ani žádné dveře. Byl jsem v pasti. Za mnou se ozývaly šoupavé zvuky a hrůzostrašné vrčení. Pomalu jsem se otočil a pohlédl do tváře smrti. Už jsem neměl jak utéct. Mohl bych se zkusit protáhnout kolem Sherlocka, ale věděl jsem, že by se mi to nepovedlo. Stál jsem v uličce z jedné strany zatarasenou zdí a čekal na jistou smrt.

"Sherlocku, prosím, nedělej to. Vždyť víš, že to sám nechceš." Prosil jsem ho a začal před ním couvat dozadu. "Musíš si jen vzpomenout. Někde uvnitř této instinkty poháněné nestvůry jsi to pořád ty. Můj Sherlock. Neublížíš mi. Jen si musíš vzpomenout. Prosím. Já vím, že to dokážeš. Mysli na mě a na to, jak mě miluješ." Narazil jsem zády do zdi a překvapeně jsem vyjekl. Teď nemám žádnou uniknout. Můžu tu jen čekat a doufat, že má smrt bude rychlá a bezbolestná. Nebo… Sám jsem se zděsil té myšlenky. Šáhl jsem do kapsy a vytáhl zbraň. Pomalu jsem s ní zamířil na Sherlocka. Ruka se mi třásla. Sherlock ke mně pomalými klopýtavými kroky přicházel a přitom hrozivě vrčel. Pohled měl chladný, vyhaslý a bez duše. Prst jsem pomalu přesunul na spoušť. Nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem to buď já, nebo Sherlock.

"Nenuť mě to udělat." Stál jsem na místě a celý se třásl strachy. Zbraní jsem mířil na svého budoucího manžela. "Ale když ty mi nedáváš jinou možnost, Sherlocku." Po tváři mi začaly stékat slzy. "Už to nejsi ty. Stal se z tebe netvor. Nedokázal sis vzpomenout. Jsi nadobro ztracen." Sherlock mě vůbec nevnímal. Dál na mě nelidsky vrčel a houpavými kroky ke mně pomalu přicházel. "Odpusť mi to." Po rozpálených tvářích mi stékaly slzy, které se mísily s ledovým, avšak osvěžujícím deštěm. Záře Měsíce a hvězd byly zakryty pod bouřkovými mraky. Začal foukat studený vítr a výrazně se ochladilo. "Miluji tě." Pevně jsem semknul víčka. Představoval jsem si usměvavého a bezstarostného Sherlocka. Případy, jež jsme spolu řešily, a do kterých byl vždy horlivě zapálen. Noci, kdy byl omotaný kolem mého těla a spokojeně spal. Rána, kdy byl tak neuvěřitelně tulivý. A jeho výraz, když jsem řekl, že si ho vezmu. Ten nejkrásnější úsměv na světě, který mi věnoval, když jsem mu řekl své "ano". V duchu jsem se pousmál, ale pak jsem si uvědomil, že už ho vlastně nikdy neuvidím. Nikdy ho už nebudu moct obejmout a říct mu, jak ho neskonale miluji. A hlavně- nikdy se nevezmeme. Nedokázal jsem splnit slib, který jsem mu dal. Neochránil jsem ho. Je to moje vina.


Otevřel jsem oči a pohlédl na Sherlocka. Ten měl pohled mrtvý, bez jakéhokoli náznaku citu. Už byl skoro u mě. Celý jsem se třásl. Nedokázal jsem ani pořádně udržet pistoli. "Miluji tě, Sherlocku. Navždy tě miluji, a to se nikdy nezmění." Po rozpálených tvářích mi proudem stékaly slzy a já se neubránil bolestnému vzlyku. Zavřel jsem pevně oči. Přestal jsem dýchat. Pořád jsem v duchu viděl Sherlockovu tvář. "Je mi to moc líto." Zašeptal jsem. Vystřelil jsem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.3% (578)
Ne 3.7% (22)

Komentáře

1 Nicole Nicole | 1. listopadu 2013 v 22:05 | Reagovat

Zombielock patří mezi moje nejméně oblíbené formy, ale řekla jsem si, že když je ten Halloween.. :D A nezklamalo!! Ta "emoční" (dá se to slovo použít?) část byla moc moc dobrá!!! :))* Gratuluju k super povídce :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama