Five bloody minutes 1. díl

25. října 2013 v 19:27 | JW |  Povídky od JW
Ahoj! :) Nejdřív bych se chtěla omluvit, že jsem dlouho nic nepřidávala, ale v poslední době jsem neměla moc času. K napsání této povídky jsem se inspirovala jedním obrázkem, který sem potom mohu přiložit, pokud budete chtít. A jak zjistíte podle obsahu- je to "zombielock" povídka. :D Také jsem se dlouho rozhodovala, na kolik částí ji mám rozdělit. Nakonec mě SH přemluvila, abych to rozdělila na 2 díly. Chtěla jsem to rozdělit na víc částí, protože je to přece jen velmi dlouhé, ale snad vás to neodradí od přečtení.
Doufám, že se vám bude líbit a byla bych moc vděčná za jakýkoli komentář. Ani nevíte, jakou obrovskou radost nám to vždy se SH udělá a my pak máme větší chuť do psaní. :)
Zítra můžete očekávat druhý (a poslední) díl této povídky.




Utíkali jsme jako o život. Vlastně ne jako, to bylo o život. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem si myslel, že mi každou chvíli vyskočí z hrudníku. V Baker Street už nebylo bezpečno. Museli jsme se odtud dostat, co nejdál to šlo. Velmi hustě pršelo a my jsme byli promočení až na kost. V pravé ruce jsem svíral pistoli, připraven kdykoli vystřelit, pokud to bude potřeba. Celé město bylo zamořeno zombiemi. Nikdo nevěděl, odkud se ty nestvůry vzaly. Prostě jsou tady a zabíjejí. Z každé strany k nám doléhal hukot, křik, naříkání a pláč. Pláč nevinných lidí, kteří přišli o své nejbližší. Křik těch, jež právě napadly zombie. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Na cestě ležela zmrzačená těla lidí, z nichž se krmila skupina zombií. Všude byla krev. Po zemi byly rozházeny části lidských těl. Potlačil jsem znechucení, když jsem přeskakoval zakrvácenou nohu ležící přede mnou. O kousek dál se nacházel rozsápaný trup s jednou rukou, druhá byla odtrhnutá a pohozená vedle.

Když jsme probíhali kolem jedné skupiny zombií nahrnutých u těla brutálně zavražděného muže, tak si nás tyto nestvůry všimly a přestali se krmit lidským masem. Ve stejnou chvíli zvedly hlavu směrem k nám a začaly vrčet. Strnul jsem strachem. Nemohl jsem donutit nohy opět k pohybu. V šoku jsem si tato stvoření prohlížel. Bledá kůže, tmavé kruhy pod očima, pohled mrtvý, úplně bez výrazu, celá od krve. Některým dokonce chyběla ruka nebo jiná část těla. Dál na nás nelidsky vrčela a postupně se začala zvedat od těla. Najednou jsem ucítil, jak mě Sherlock popadl za ruku a začal mě tahat pryč. Pevně mi svíral zápěstí, až jsem si chvílemi myslel, že mi ho rozdrtí. Dělal při běhu dlouhé kroky a já jsem měl co dělat, abych mu stačil. Všude kolem nás se potulovaly zombie. Museli jsme běžet kolem nich a doufat, že na nás nezaútočí. Křik, který byl slyšet po celém městě, byl téměř ohlušující.


"Pomoc! Pomozte mi!" Uslyšeli jsme, jak na nás někdo v dálce najednou zavolal. Oba jsme se Sherlockem zastavili a ohlédli se. Ze vzdálené uličky k nám běžel zoufalý muž. Měl potrhané oblečení a jeho košile s kalhotami byly celé od krve. Mohl být od nás daleko asi něco přes sto metrů. Všiml jsem si, že při běhu kulhal, takže musel mít něco s nohou. Byl velmi vystrašený a bylo na něm vidět, že nutně potřebuje pomoc.

Najednou se na něj odněkud vrhli jako smrtící vlna zombie a začaly z něj zběsile odtrhávat kusy masa. Jejich vítězoslavné vytí a vrčení se mísilo se zoufalým ječením muže o pomoc. Chtěl jsem se za ním rozeběhnout, ale Sherlock mi cukl s rukou a začal dál utíkat. "Už mu není pomoci." Řekl pevným hlasem a díval se před sebe. Ještě pořád jsem slyšel mužův bolestný řev. Dovolil jsem si jen na chvíli ohlédnout, ale na to, co jsem viděl, do smrti nezapomenu. Kolem nebohého muže bylo nahrnuto pět zombií a další k němu houpavými kroky pomalu přicházely. Nejdříve mu rozsápaly břicho, až se dostali k jeho vnitřnostem, které mu začaly bleskurychle vytrhávat z těla a cpát si je do pusy. Dále se mu snažili odtrhnout ruce i nohy od těla. Uslyšel jsem hrůzostrašné zapraskání kostí. Podařilo se. Muž zůstal bez rukou. Nepřestával křičet bolestí. Musel zažívat ohromná muka. Jedna zombie se napřáhla a oddělila mužovu hlavu od těla, která se odkutálela pryč. Jeho tělo, lépe řečeno to, co ještě zůstalo z jeho těla, se svalilo na zem. Byl konec.

Nic hrozivějšího jsem v životě neviděl. Celý jsem se třásl strachy. Podíval jsem se na Sherlocka, který se snažil nedávat najevo žádné emoce, ale věděl jsem, že se velmi bojí. Možná, že se už odtud živí nedostaneme. Možná, že dnes zemřeme. Možná je tohle naposled, co se můžu kochat jeho andělskou tváří. Sherlock otočil hlavu směrem ke mně a podíval se mi do očí. V jeho výrazu se odrážela bolest, strach a láska. V tu chvíli jsem ho chtěl obejmout a utěšit ho, že bude všechno v pořádku. Chtěl jsem zabořit prsty do jeho sametově černých vlasů a políbit ho. Chtěl jsem mu říct, jak moc ho miluji a jak je pro mě důležitý. Ale teď na to nebyla zrovna nejvhodnější doba. Museli jsme dál běžet a vyhýbat se krvelačným nestvůrám. Dnes večer ale nezemřeme. Věděl jsem to. Ochráním nás. Přitáhl jsem si Sherlocka blíž k sobě. Nedopustím, aby mu někdo zkřivil byť jen jediný vlásek. Sevřel jsem zbraň v pravé ruce pevněji. Ať se ty chodící mrtvoly k němu zkusí coby jen přiblížit, pak se budou muset vypořádat se mnou.

Odtrhl jsem oči od Sherlocka a soustředil se na běh. Zdálo se mi, jako by zombií bylo čím dál víc. Na hlavní ulici, po které jsme běželi, jich bylo nejmíň padesát. Postupně jim docházeli lidé, které si právě dávaly k večeři, a pár z nich se začalo plížit kulhavými kroky směrem k nám. Dřív nebo později po nás půjdou všichni. "Musíme se někam schovat." Řekl Sherlock, jako by mi četl moje myšlenky. "Ale kam?" Zeptal jsem se ho a rozhlížel se kolem sebe, hledajíc vhodné místo k úkrytu. Sherlock se také rozhlédl kolem sebe. "Sem." Zahlásil a zatáhl mě k jednomu domu. Rozkopl dveře a rychle jsme vběhli dovnitř. Okamžitě jsem zamknul a pro jistotu jsem před dveře postavil masivní botník, který stál u stěny, kdyby se sem zombie náhodou pokoušely dostat. Světlo jsem pochopitelně nerozsvítil, abychom na sebe nijak neupozornili.

Ocitli jsme se v předsíni nějaké skromné ubytovny. Podle toho, jak to tu vypadalo, tady nikdo už několik měsíců nebydlel. Dlouho se tu neutíral prach a po stěnách viselo pár pavučin. Zhluboka jsem se nadechl. Vzduch byl zatuchlý, potřebovalo by se tu vyvětrat. Nemůžu si ale moc vybírat, měl bych být rád, že jsem v bezpečí. Buď je to tohle, nebo tamto venku, a kdybych se měl rozhodnout, kde bych chtěl být, ani na chvíli bych neváhal.

Ohlédl jsem se po Sherlockovi. Ten seděl vedle dveří na zemi, opřený o stěnu a díval se bezvýrazně před sebe. Z jeho pohledu jsem poznal, že byl hluboko ponořen do svých myšlenek. Oknem, které se nacházelo opodál, na něj dopadalo slabé světlo, jež dokonale podtrhovalo jeho výrazné rysy obličeje. Zatajil jsem dech. Byl tak nádherný. Přistoupil jsem k němu a stočil se mu do klína. Sherlock se vytrhl ze zamyšlení a láskyplně se na mě podíval. Objal jsem ho kolem pasu a zabořil mu hlavu do krku. Zhluboka jsem vdechoval jeho vůni, která mě uklidňovala. Najednou jsem zapomněl na všechno kolem nás. Na to, co se dělo tam venku. Přestal jsem vnímat všechen ten hluk, křik, hučení a mručení nestvůrných zombií. Byli jsme tu jen my dva. Já a Sherlock. Navždy spolu. Ucítil jsem, jak mě pevně objal pažemi kolem ramen a s bolestným zasténáním si mě přitáhl blíž k sobě. Opřel si hlavu o tu mou a chvílemi mě líbal do vlasů. Seděli jsme takto v objetí velmi dlouho. Bylo mi v jeho náruči tak dobře. Zavřel jsem oči a spokojeně vzdychl.

Po chvíli jsem se od něj trochu odtáhl, ale jen tak daleko, abych mu viděl do tváře. Odhrnul jsem mu pár neposedných pramínků vlasů z čela a zadíval se mu upřímně do očí. Potřeboval jsem mu něco říct. Dvě nejdůležitější slova v mém životě. "Miluji tě." Zašeptal jsem a pohladil ho po tváři. "Miluji tě, Sherlocku. Víc než by sis mohl myslet." Díval jsem se mu do očí a něžně mu přejížděl rukou po obličeji. "A nikdy tě milovat nepřestanu. Každým dnem ti budu připomínat, jak výjimečný a důležitý jsi." Vzal jsem jeho tvář do dlaní a přitáhl si ji blíž k sobě. "Slibuju, že z tohoto dostaneme. Nic se nám nestane. Utečeme spolu někam hodně daleko, pryč od této noční můry. A zůstaneme navždy spolu." Každé slovo jsem myslel vážně. Dokážu nás ochránit. Mám pro to taky dost pádný důvod- Sherlocka. Na něm jediném nejvíc záleží. Kdybych ho neměl, byl bych už nejspíš mrtvý. Budu bojovat do posledního dechu, abych ho zachránil.

Sherlockovi se nepatrně zaleskly oči. "Ach, Johne." Vydal ze sebe přiškrceným hlasem. Pevně mě objal a přitiskl své rty na má ústa. Jednu ruku mi zabořil do vlasů, druhou mě pevně svíral v pase a něžně mě líbal. Ruce jsem pomalu přemístil z jeho tváře k čelisti, podél které jsem mu lehce přejížděl bříšky prstů až k místu za uchem, kde jsem ho jemně hladil. Sherlock mě líbal čím dál naléhavěji. Zavřel jsem oči a slastně vzdychal, když mě začal vášnivě líbat. Zapletl jsem prsty do jeho nádherných černých vlasů a lehce ho za ně zatahal. Sherlock překvapeně zasténal a přestal mě líbat. Využil jsem toho a uchopil jsem jeho spodní ret mezi ty moje. Začal jsem silně sát a jeho tělo se pode mnou prudce zazmítalo. Utáhl kolem mě své sevření a přitáhl si mě blíž k sobě.

Líbali jsme se velmi dlouho. Lehké a něžné polibky, abychom si dokázali, jak moc se milujeme. Vášnivé a prudké polibky, abychom si dali vědět, jak po sobě toužíme a jak bez toho druhého nemůžeme být. Sherlock se ode mě po chvíli trochu odtáhl a nervózně se na mě podíval. "Víš, Johne, je tu něco, co jsem ti už dlouho chtěl říct," začal a vypadal u toho celý nesvůj. "Na něco jsem se tě chtěl už dlouho zeptat. Možná, že už k tomu nikdy nebudu mít příležitost…" Odmlčel se a podíval se jinam. Zřejmě narážel na zombie a potencionální možnost, že bychom to dneska nepřežili. Co by mi to tak dlouho chtěl říct? Vztáhl jsem k němu ruku a položil mu ji na tvář. Trochu jsem zatlačil, abych jeho tvář otočil ke mně. Sherlock se mi nervózně podíval do očí. "Řekni mi to, Sherlocku." Pobídl jsem ho. Spustil jsem ruku a položil ji na jeho paži. "Já, no, nevím, jak mám začíst." Začal Sherlock koktat. Byl velmi nervózní. Vzal mě za obě ruce a položil je do klína mezi nás. Jemně kroužil svými palci po hřbetě mých dlaní. Chvíli naše ruce zamyšleně pozoroval. Potom se mi znovu podíval do očí. "Miluji tě." Řekl a láskyplně se na mě podíval. "Tak moc tě miluji, Johne. Jsi jako štěstí, které mě potkalo, jsi osoba, za kterou bych položil vlastní život. Záleží mi na tobě. Nevím, jak jsi to dokázal, že sis mě tak získal. Nikdy jsem v mém životě necítil to, co cítím k tobě. Celý život jsem se snažil vyhýbat všem pocitům. Dokud si se neobjevil ty. Až ty jsi mě znovu naučil cítit. A já jsem se do tebe bezmezně zamiloval. Miluji tě celým svým srdcem a vždy tě milovat budu. A proto se tě ptám: Vezmeš si mě?" Zeptal se s nadějí v hlase. Pozorně mě sledoval a čekal, co řeknu.

Oči se mi zalily slzami. "Ano." Zašeptal jsem téměř slyšitelně a Sherlock se na mě zářivě usmál. "Ano, vezmu si tě Sherlocku." Řekl jsem o něco hlasitěji. "To bylo to nejkrásnější vyznání, co jsem kdy slyšel. Miluji tě." Vzdychl jsem a objal ho kolem krku. Sherlock mě pevně sevřel kolem pasu. "Johne." Zašeptal a dal mi pusu do vlasů. Po chvíli jsem se narovnal a vzal mu opatrně tvář do dlaní. Nahnul jsem se k němu a něžně ho líbal. "Děkuju." Zašeptal Sherlock mezi jednotlivými polibky. "Miluji tě." Řekl jsem a naposledy ho políbil. Stočil jsem se do klubíčka a položil si hlavu na jeho hruď. Objal jsem ho kolem pasu a spokojeně přivřel oči. Sherlock mě jemně hladil po vlasech a šeptal, jak moc mě miluje.

Najednou mu začal v kapse zvonit mobil. Zvedl jsem hlavu a on ho rychle vytáhl. Podíval se na číslo a celý strachy zbledl. "Molly." Zašeptal vyděšeně a přijal hovor. Já jsem se narovnal a pozorně poslouchal. "Kde jsi?" Zeptal se rychle Sherlock. Odpověď jsem neslyšel. Sherlock zbledl ještě víc. "Vydrž, jdeme pro tebe." Řekl a ukončil hovor. "Co se stalo?" Zeptal jsem se ho a modlil se, aby byla Molly v pořádku. "Molly je schovaná v márnici. V budově je pár zombií. Už zabily její dva kolegy, kteří tam s ní měli směnu." Sherlock se na mě díval se strachem v očích. "Proboha." Vydal jsem ze sebe. "Jdeme pro ni." Řekl Sherlock a chtěl se zvednout, ale já jsem ho zarazil. "Já jdu pro ni. Ty zůstaneš tady. Nikam nepůjdeš." Řekl jsem a postavil se. "Johne, to nepřichází v úvahu. Já tě tam samotného nepustím." Sherlock se hned zvedl za mnou. "Ne, Sherlocku. Musíš zůstat tady. Kvůli mně. Venku je to příliš nebezpečné a ty uděláš nejlíp, když tu na mě počkáš. Bude to jen pět minut, slibuji." Řekl jsem a vzal do ruky zbraň. Otočil jsem se, ale Sherlock mě chytil paži. "Johne." Podíval se na mě s obavami. "Neboj, Sherlocku. Koneckonců- přežil jsem Afgánistán, přežiju i tohle." Pokusil jsem se zavtipkovat, ale Sherlock se pořád tvářil vážně. "Nic se mi nestane, opravdu. Umím zacházet se zbraní. Ty se tady zabarikáduj a hlavně nechoď ven. Budu mnohem klidnější, když budu vědět, že jsi v bezpečí. Hned budu i s Molly zpátky." Řekl jsem a pohladil ho po tváři. Sherlock mě pevně objal a dal mi pusu na čelo. "Dávej na sebe pozor, Johne." Zašeptal mi do vlasů. Potom mě pustil. "Můžeš zatím přemýšlet o datu naší svatby, můj milovaný manželi." Řekl jsem a zářivě se na Sherlocka usmál. Konečně se na jeho tváři objevil ten úsměv, který jsem si tak velmi přál vidět. Odtáhl jsem botník kousek ode dveří, abych mohl projít. Otočil jsem se a naposledy Sherlocka políbil. "Miluji tě." Zašeptal jsem a vyběhl ven. Ještě jednou jsem se otočil a podíval se na Sherlocka. Ten stál ve dveřích a s obavami se na mě díval. "Vrať se mi i s Molly v pořádku zpátky." Řekl a zavřel dveře. Zkontroloval jsem zásobník a vyběhl na ulici. Vydrž Molly, jdu si pro tebe.

Ve vzduchu byl cítit kyselý pach vytvářený hnilobnými těly zavražděných lidí. Všude byla krev a na zemi se povalovaly stovky mrtvol. Nepřestávalo pršet a oblečení, které mi mezitím uschlo, jsem měl v mžiku promočené. Zima mnou procházela až do morku kostí, ale to byla v tuto chvíli ta nejméně podstatná věc, která mi dělala starosti. Musel jsem zachránit Molly. Nemocnice Svatého Bartoloměje se odsud naštěstí nacházela jen o dvě ulice dál. Na hlavní ulici, po které jsem běžel, bylo několik zombií. Všechny nelidsky mručeli a vrčeli a začaly se houpavými kroky plížit směrem ke mně. Zatočil jsem do postranní uličky mezi dvěma domy a běžel dál. Celý jsem se třásl strachy. Kdyby tu byl se mnou Sherlock, tak bych se tak nebál, ale věděl jsem, že ho lépe ochráním, když zůstane schovaný v té zkrachovalé ubytovně. Na konci uličky byly u těla brutálně zavražděné ženy nahrnuty tři zombie. Když mě uviděly, tak se přestaly krmit a postupně se zvedly od těla. Obličeje měly celé potřísněné krví a jedné ze zombií vyselo z pusy střevo. Začaly na mě vrčet a vydaly se kulhavými kroky směrem ke mně. Zbraní jsem zamířil na jednu zombii a vystřelil jsem. Kulka provrtala hrudník té kreatury. Ta se na chvíli zapotácela, ale pokračovala v chůzi, jako by se nic nestalo. Zkusil jsem to ještě jednou. Tentokrát jsem zamířil na hlavu. Vystřelil jsem a nemrtvý se skácel s žuchnutím k zemi. Zastřelil jsem ještě zbývající dvě zombie a pokračoval v běhu.

Po chvíli jsem se dostal k nemocnici Svatého Bartoloměje. Dveře byly otevřené a před vchodem ležel jeden z pracovníků. Chyběly mu obě nohy. Přeskočil jsem jeho tělo a vběhl dovnitř. "Molly?" Zakřičel jsem udýchaně a běžel do márnice. Odpovědi se mi však nedostalo. "Molly?!" Zkusil jsem to znovu. Nic. Už jsem byl skoro u márnice. Všiml jsem si, že dveře byly otevřené. Proč je jen nezavřela, když se tam schovala? Přemýšlel jsem a rychle vběhl dovnitř. Zůstal jsem však stát jako opařený. Mollyino tělo leželo bezvládně na zemi a nad ním se skláněla jedna zombie. Sněhově bílý plášť, který vždy nosila, měla celý od krve. Její obličej byl zohavený a ohlodaný. Ozvalo se hrůzostrašné zapraskání kostí. Ta ohyzdná nestvůra odtrhla Mollyinu pravou ruku od těla a začala ji hladově ožírat. "Ne." Vydechl jsem a zakryl si rukou pusu. Zombie si mě všimla a odhodila ohryzanou ruku za sebe. Zvedla se od jejího těla a s hlasitým mručením se vydala směrem ke mně. Stál jsem tam nehybně v šoku a díval se na hrůzostrašnou kreaturu, která právě zabila moji nejlepší kamarádku. Houpavými kroky se přibližovala stále blíž a blíž ke mně. Ze šoku mě probralo až zvířecí zavytí té nestvůry. Začala se napřahovat, ale to už jsem zbraní mířil na její hlavu. "Chcípni, ty netvore!" Zakřičel jsem a vystřelil. Zombie se s hlasitým žuchnutím svalila k zemi. Obešel jsem ji a pomalu došel k Molly. Beznadějně jsem se k ní svezl na zem. Už nikdy neuslyším její líbezný smích. Oči se mi zalily slzami. Měla tak dobré srdce. Tohle si nezasloužila. Celý jsem se třásl. Přitiskl jsem si dlaň na ústa a nelidsky do ní zakřičel. Po rozpálených tvářích mi stékaly slzy a dopadaly na Mollyin krví nasáklý plášť. Ne, to nemůže být pravda. Proč právě ona? Proč? Vztáhl jsem k ní ruku a pohladil ji po vlasech. Tento dotek způsobil, že jsem se rozplakal ještě víc. "Molly." Zašeptal jsem a hladil ji jemně po vlasech. Přitáhl jsem si kolena k bradě a zabořil do nich hlavu. Celý jsem se roztřásl a nechal slzy volně stékat po mé tváři.

Nemůžu tu ale truchlit věčně. Tam venku na mě čeká Sherlock a já ho musím ochránit. Zvedl jsem se od jejího těla a celý se třásl. Utřel jsem si hřbetem ruky slzy. Vzal jsem prostěradlo, které leželo na nemocničním lůžku, a přikryl jím její tělo. "Sbohem, Molly Hooperová." Řekl jsem přiškrceným hlasem. Ještě jednou jsem si utřel slzami zmáčené tváře a odešel jsem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.4% (588)
Ne 3.6% (22)

Komentáře

1 BarusHey BarusHey | Web | 25. října 2013 v 19:37 | Reagovat

Ahoj promiň, že tě rušim a hlavně, že tě tím otravuju, ale mohla bych tě prosím poprosit o hlas? Jde o finále v jedné soutěži o DVD a moc mi na tom záleží.. Kdyžtak stačí kliknou na web a tam je odkaz na soutěž.. Jsem tam jako BarusHey a moc ti kdyžtak děkuju :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama