Dopis, část 3.

12. října 2013 v 14:23 | SH |  Povídky od SH
Ahoj,
už bylo na čase zveřejnit poslední část Dopisu. Nemůžu říct, že by se mi povedla, ale třeba budete mít jiný názor :D. Budu vděčná za komentáře :)

Cestou jsem přemýšlel, jesti bych neměl něco ze slušnosti přivézt. Rozhodl jsem se, že matce Rose koupím kytku, ale z dárku pro Johna jsem byl nešťastný, nevěděl jsem o něm totiž nic. Nevěděl jsem co má rád, po čem touží nebo čím bych mu udělal radost. Už po několikráté se mi po cestě udělal knedlík v krku, když jsem si uvědomil, že nevím o svém synovi vůbec nic. Řekl jsem taxikáři aby mě zavezl k nejbližšímu obchodu, že už si potom poradím sám. Auto zastavilo před obchodním centrem, taxikáři jsem zaplatil a vystoupil jsem. Vešel jsem do obchodu a zamířil k nejbližšímu květinářství. Koupil jsem velkou kytici růží a vydal jsem se najít ulici, kam jsem měl namířeno. Pro Johna jsem nic nekoupil záměrně, rozhodl jsem se, že mu něco vyberu až ho poznám.

Hartley road jsem našel po pár mintách cesty a dům s číslem 30 v zápětí. Byl to hezký dům, menší, ale působil prostorným dojmem. Stoupnul jsem si k težkým dřevěným dveřím a zazvonil jsem. Utřel jsem si ruce do kalhot a z hluboka jsem se nadechl. Snažil jsem se nebýt nervózní, ale čím víc jsem se o to pokoušel, tím to bylo horší. V kapse jsem ucítil krátké zavibrování, jak mi přišla zpráva od Sherlocka, ale ignoroval jsem to a dál jsem hypnotizoval dveře.
V tom se otevřely. Stála v nich starší vysoká blondýna, poznával jsem v ní Rose, i když se mi nikdy nezdálo, že by byla podobná na svou matku. Zhluboka jsem se nadechl a pohledem jsem sjel níž. Uviděl jsem drobného chlapce se světle hnědymi vlasy, zářivě modrýma očima... Jako bych viděl sám sebe když jsem byl malý. Teď udělal malý nejistý krůček směrem ke mě. Několikrát to zopakoval, až nás od sebe dělil jediný krok. Klekl jsem si a objal jsem ho. Objal jsem svého syna. Zatajil se mi dech, byl to nepopsatelný moment. Jako by se najednou změnil celý svět. Litoval jsem všeho, co se stalo. Uvědomil jsem si, že Sherlock pro mě byl a bude velkou komplikací. Kvůli němu jsem změnil pohled na svět, kvůli němu jsem přestal uvažovat jako normální člověk. Byl jsem zaslepený, Sherlock mě ovládl. Po tváři mi stékaly slzy, Jane se na nás chvíli dívala a potom se otočila. Muselo pro ni být težké přijmout skutečnost, že se teď o vnuka už nebude starat. A pro mě bylo těžké přijmout to, že mám dítě.
"Ty jsi můj tatínek?" Zašeptal John a já jsem ho pořád jen objímal, nedokázal jsem odpovědět. Nedokázal jsem totiž určit, jestli mám právo být otcem, jestli mám právo, aby mi tak někdo říkal.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.4% (587)
Ne 3.6% (22)

Komentáře

1 Nicole Nicole | 13. října 2013 v 17:37 | Reagovat

Je to nádherný :')* Strašně pěkný a dojemný ;) Jediný co, že se nemůžu zbavit dojmu, že jde o Rose Tyler z Doctora who :D

2 SH SH | 14. října 2013 v 17:01 | Reagovat

[1]: bylo to asi tak... Strašně dlouho jsem nemohla vymyslet jméno a nechtěla jsem aby to byla Mary Morstan.. Tak jsem zabrousila do Doctora a první jméno bylo Rose :D nakonec jsem si ji tam při psaní sama představovala :D Ale moc děkuju za komplimenty :))

3 Lucy Lucy | 15. prosince 2013 v 11:23 | Reagovat

Připadá mi, že tvoje povídky nějak postrádají závěr. Ne že by nebyly hezký, ale prostě nějak...nekončí. A ne, není to třeba jenom otevřenej konec, je to prostě nedokončený.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama