Heart of stone

28. července 2013 v 10:18 | SH |  Povídky od SH
Tak jsem jednou na fb narazila na stránku, kde se admin ptal, jestli náhodou někdo nenapsal ff na toto video: http://youtu.be/BaWr9FiuvAU
Na video jsem se jen tak ze zvědavosti podívala a řekla jsem si, že bych podle toho přece jen povídku napsat mohla, i když admin z facebookové stránky pochopitelně česky neuměl, takže jsem mu radost neudělala. Tak doufám, že radost touto povídkou udělám aspoň vám, a pokud se opravdu chystáte to přečíst, byla bych moc vděčná za komentář :)

"Omlouvám se." Mycroft Johnovi najednou připomínal Sherlocka. I přes to, že byli oba úplně jiní, jedno je spojovalo. Oba byli bezcitní. John se zvedl z křesla a s ironickým odfrknutím odešel. Byl jako omámený. Pořád nedokázal vstřebat to, co se stalo. Že Sherlock je mrtvý. Nikdy ho neuvidí. I když si myslel, že už se mu podařilo dostat se z toho nejhoršího, teď se mu všechno vrátilo a zdálo se mu, jako by se celá událost stala včera. Zrychlil krok, za chvíli už skoro běžel, jako by mohl všem vzpomínkám utéct a nechat je v tomto tmavém prostředí staré továrny, ve které se Mycroft chtěl sejít. Byla to od Johna hloupost, jít na schůzku s Mycroftem. Mít cokoliv společného s rodinou Sherlocka. Zbytečně mu ho to připomínalo, zbytečně se kvůli tomu stresoval. Zdálo se mu, jako kdyby Sherlocka viděl, v dálce, ta jeho vysoká hubená postava, dlouhý kabát. John si protřel oči a pokračoval v rychlé chůzi. Po chvilce zabočil do chodby, která vedla k východu. Ta postava, která mu tolik připomínala Sherlocka právě stála před ním. John udělal jeden krok zpět, připadalo mu, jako by se zbláznil. Byl to Sherlock, byl si tím stoprocentně jistý. Jestli někoho opravdu dobře znal, tak jedině Sherlocka, toho by bezpečně poznal i kdyby nebylo vidět na krok. Johnovi se vybavil ten nepopsatelný pocit na pokraji zhroucení, když chytil Sherlockovu bezvládnou ruku, která ležela na zkrvaveném chodníku, ten pocit, že právě ztratil nejbližšího člověka, jakého kdy měl. Sherlock stojící naproti Johna ho sledoval, vypadalo to, že nečekal, že ho potká. John se mu zdál zmatený, naštvaný, smutný... Prostě úplně jiný, než jakého by ho rád viděl. "Johne.." Sherlock po chvilce uvažování přistoupil blíž. Johnovi zatím všechno došlo, Sherlock se nezabil, není mrtvý, jeho nejlepší přitel pořád žije. Nejlepší přítel. Tato dvě slova John najednou nedokázal přiřadit k Sherlockovi. Snažil se aspoň nevypadat tak naštavě, jak ve skutečnosti byl. Byl zklamaný, nečekal, že by mu Sherlock dokázal udělat něco takového. Opustit ho. Sherlock se rozhodoval, co má říct. "Johne, už je to v pohodě." Sám tušil že nebude, ale to teď rozhodně říct nemohl. Věděl, že John to nepochopí. Nebyl čas mu teď vysvětlovat všechno, co se stalo, proč Johna musel opustit, proč musel Johna přesvědčit, že je mrtvý, i když nebyl. "Ne není. Sherlocku není to v pohodě!" John se přestal ovládat. Před očima se mu najednou míhaly všechny ty chvíle samoty, chvíle kdy seděl s pistolí v ruce a rozhodoval se, jestli vůbec má smysl žít. Jako by si najednou oba vyměňovali vzpomínky na dobu, kdy žili jeden bez druhého. Sherlock litoval všeho, co udělal, i když mu bylo jasné, že musel. Snažil se zachránit život svým blízkým, přitom jim ho jen pokazil. Zvlášt Johnovi. "Já jsem to udělal pro tebe." Sherlock najednou nevěděl, jak jinak to má Johnovi vysvětlit. "Zapomeň na to, prosím. Pojď, půjdeme domů." John zůstal na Sherlocka nevěřícně hledět, najednou se mu zdálo nemožné žít s někým takovým, jako je Sherlock. "Ne." John odpověděl s naprostou jistotou. "Neuvědomuješ si, co jsi mi připravil. Jak jsem se cítil. Ty jsi pro mě ten den zemřel. Nechci tě už vidět. Nikdy." Sherlockovi se zdálo, jako by mu umřela část jeho duše. Ta větší část. John prošel kolem Sherlocka a vyšel ze dveří na ulici. Po cestě domů se mu vybavily všechny ty hezké chvíle, které se Sherlockem prožili. Teď, když nad tím přemýšlel, bylo jich víc, než si kdy uvědomoval. Přes všechny vyřešené případy, až po věci, které Johna štvaly, ale teď mu tak moc chyběly. Třeba nikotinové náplasti, které si Sherlock lepil v opravdu nezdravém množství. Ale John byl vděčný aspoň za ně, hlavně když Sherlock nekouřil. S tím si teď Sherlock ale starosti nedělal a kouřil vlastně nepřetržitě. Nejen, že mu to pomáhalo přemýšlet, ale hlavně mu to pomáhalo aspoň na chvilku nemyslet na Johna. S cigaretou v puse teď stál s Mycroftem na místě, ze kterého před chvílí odešel John. "Bude se ženit." Mycroft promluvil na sveho bratra, který dělal, že ho neslyší. "Musíš ho nechat jít." Sherlock neodpověděl. Nehodlal poslouchat rady od staršího bratra. Bez jediného slova se otočil a odkrácěl dlouhou chodbou pryč.



John se rozhodl, že celou tu životní etapu "soužití se Sherlockem" ukončí. Jiný způsob než se se Sherlockem rozloučit u jeho hrobu (i když věděl, že Sherlock tam pohřbený není) nenašel. Stál u pomníku, díval se na zlatý nápisSherlock Holmes na náhrobku a snažil se mazat každou vzpomínku, kterou na Sherlocka měl. Nebylo to tak snadné, jak si myslel, že to bude.
O 3 měsíce později
Sherlock byl vlastně Mycroftovi vděčný, že mu řekl, kdy a kde bude mít John svatbu. Přece jen to mělo jednu nevýhodu, Sherlock totiž nebyl pozvaný. Přesto ale z nějakého důvodu cítil, že by tam měl být. I když jen jako vetřelec schovaný za kmenem stromu, doufající, že ho nikdo neuvidí. Sledoval Johnovu manželku jak se baví s přáteli. Byla hezká, ale zdálo se mu, že John s ní nemůže být šťastný. Ona byla právě ten typ ženy, který nebude Johna brát jako jediného muže na světě, ale bude mít spoustu přátel. John potřeboval někoho, kdo s ním bude pořád. Sherlock to sám dobře věděl, žili spolu dost dlouho na to, aby to zjistil. Sherlock se za stromem ukrýval dlouho, přemýšlel nad tím, co by mohl udělat, aby se k němu John vrátil. Bylo to nezvyklé, ale nic ho nenapadalo. John si mezi tím sedl ke klavíru, který stál v malém altánku, což byl pro Sherlocka další šok. Jak to, že mu nikdy neřekl, že umí hrát na klavír? Když začal hrát, jejich pohledy se střetly. Vypadalo to, že John už si před tím Sherlocka všimnul, ale teď mu jasně dával najevo, aby odešel. Sherlock v duchu doufal, že by mu John mohl dát ještě jednu šanci ale zdálo se, že teď už je opravdu definitivní konec. Vrátil se do auta kterým přijel, otočil klíčkem v zapalování a rozjel se. Poprvé se cítil sám, neměl s kým řešit případy, kterých teď stejně moc nebylo, Lestrade si myslel, že je Sherlock mrtvý, Molly taky... Všichni, které měl rád, ho považovali za mrtvého a on teď neměl vůbec nikoho.
John sice byl šťastný se svou manželkou, ale každou noc to dopadalo stejně. Budil se trhnutím, znovu se mu vybavoval poslední telefonát se Sherlockem a potom jeho skok. I přes to, že John nebyl věřící, připadalo mu správné jít do kostela, snad aby se tam v duchu vyzpovídal ze všeho, co ho tížilo. Aspoň tam mu to tam nepřipomínalo Sherlocka, nikdy tam spolu nebyli. Zato mu až v kostele došlo to, co mu Mary řekla. Řekla mu, že ví, že John není šťastný. Že ona není schopná mu nahradit Sherlocka. John se snažil si nalhávat, že s ní šťastný je, ale pravdu měla ona. John z kostela skoro vyběhl, najednou Sherlocka potřeboval vidět. Nevěděl kde ho má hledat, ale to jako by najednou nebyl problém. Cítil, že Sherlock musí být někde blízko, rozhlížel se kolem sebe, lidé na ulici si o něm museli myslet, že se zbláznil. Sherlocka ale pochopitelně nikde neviděl, přišlo mu absurdní, že si myslel, že je Sherlock někde poblíž. Rozhodl se, že mu aspoň zavolá. Vzpomněl si, jak váhal, jestli má Sherlockovo číslo smazat, nebo ne. Naštěstí ho nesmazal a telefon s vytočeným číslem Sherlocka si přiložil k uchu. Kousek od něj někomu začal zvonit mobil. John se otočil a uviděl ho, uviděl Sherlocka, který se na něj díval, usmíval se. John se bez váhání rozběhl a objal ho. Sherlock si přitiskl Johna blíž, jako by chtěl rychle dohnat všechen ten čas, který spolu nebyli. John si připadal po dlouhé době zase šťastný. Štástný, že má zpět svého nejlepšího přítele, kterým byl bezpochyby Sherlock.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.4% (587)
Ne 3.6% (22)

Komentáře

1 Adela Adela | 21. srpna 2013 v 18:32 | Reagovat

Je to napísane celkom kvalitným spôsobom hoci nenávidím šťastné konce a tento ma doslova irituje. Ale čo už.
Mám otázku, keby som napísala nejakú Johnlock poviedku, zverejnili by ste ju? :)

2 johnlock-collective johnlock-collective | 21. srpna 2013 v 19:07 | Reagovat

Děkuju za názor :) pokud nějakou povídku napíšeš, potom nám ji pošli na mail robokemka@gmail.com, zveřejníme ji. [1]:

3 Mii Mii | 21. září 2013 v 16:25 | Reagovat

Krásné :3

4 Jackie Jackie | 16. prosince 2013 v 14:47 | Reagovat

No tak tady ses teda předvedla :) luxus :) ale oprav si pravopisné chyby :D

5 johnlock-collective johnlock-collective | 11. ledna 2014 v 17:35 | Reagovat

[4]: Ty hlavně piš svůj blog :D Ale souhlasím s tebou, tahle povídka je jedna z nejlepších :)

6 johnlock-collective johnlock-collective | 11. ledna 2014 v 17:36 | Reagovat

[4]: (Psala JM)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama