Střela

19. května 2013 v 18:50 | SH |  Povídky od SH
Oficiálně zahajuju přidávání článků a povídek! :D Dneska jsem konečně po dlouhé době napsala celkem dlouhou povídku, tak doufám, že se bude líbit :) SH
...
..
.
Seděl jsem v křesle a díval jsem se na televizi. Vlastně jsem ani nevěděl co dávají, protože jsem
pohledem hypnotizoval hodinky. Bylo už dost pozdě a Sherlock pořád nebyl doma. Věděl jsem, že se mu u Microfta nemůže nic stát, ale přes to jsem byl nervózní. Taky mi bylo divné, že mě
Sherlock nezásobuje značnou dávkou smsek, ze kterých bych si dokázal sestavit dost podrobnou
konverzaci mezi Sherlockem a jeho bratrem, nebo bych ho musel neustále utěšovat ať z nudy
nestřílí, že už bude brzo doma.
Zvedl jsem se a sešel dolů k paní Hudsonové abych se zeptal, jestli Sherlock něco nenapsal jí, i když odpověd jsem znal už teď. Paní Hudsonová mě s úsměvem přivítala, nabídla mi sušenky a uvařila nám čaj. "Představ si, že tam měli ten prací prášek o 2 libry drazší!" stěžovala si paní Hudsonová a já jsem pořádně ani nevěděl o čem mluví, protože jsem pořád jen musel myslet na Sherlocka, jestli se mu něco nestalo. Přece by u Microfta nezůstal přes noc. "Johne! Ty mě vůbec neposloucháš!" vyrušila mě paní Hudsonová z přemýšlení a mimořáně měla pravdu. "Promiňte, já mám jen strach o Sherlocka, že se tak dlouho nevrací." odpověděl jsem a chystal jsem se že si půjdu lehnout, protože jsem usoudil, že čekat na Sherlocka nemá cenu. "Tak já už půjdu nahoru, děkuju za čaj a za sušenky." "Nemáš za co, dobrou noc" paní Hudsonová vstala a šla umýt nádobí. Já jsem za sebou zavřel dveře a šel jsem si dát sprchu. Teď jsem se ve svém oblíbeném pyžamu došoural k posteli a lehl jsem si. I když jsem byl unavený, nemohl jsem usnout. Rozsvítil jsem lampičku a vytáhl jsem z nočního stolku dnešní.. vlastně včerejší noviny. Znovu jsem si pročítal všechny články a konečně se mi začaly zavírat oči. Usnul jsem přikrytý novinama.


O několik minut později jsem se ale s trhnutím probudil, protože jsem uslyšel výstřel. Rychle jsem se postavil až se mi zatočila hlava a musel jsem se chytit stěny. Otevřel jsem dveře a seběhl jsem po schodech dolů. Byla úplná tma, takže jsem si nazul první boty které jsem po hmatu našel. Hned v zápětí jsem zjistil že jsou to Sherlockovy boty, protože mi byly ly nejmíň o tři čísla větší. Rozrazil jsem domovní dveře a rozběhl jsem se do leva, od kud se mi zdálo že jsem výstřel slyšel. Vlastně jsem nevěděl proč mě to tak rozrušilo, když jsem nemohl vědět jestli se střela vůbec týkala něčeho, o co bych se měl zajímat. Ale přece jen jsem doktor, kdyby se někomu něco stalo, aspoň pomůžu. Zabočil jsem za roh a viděl jsem jak na konci ulice leží někdo na zemi a odjíždí od něj dvě auta. Snažil jsem se běžet co nejryhleji, ale tím jsem akorát docílil toho, že jsem několikrát zakopl. Konečně jsem doběhl na místo, snažil jsem se popadnout dech. Když se mi to podařilo, hned jsem ho zase ztratil.
Přede mnou ležel Sherlock, svíjel se bolestí a z levé nohy mu tekl proud krve. "Sherlocku! Slyšíš mě? Sherlocku!" snažil jsem se o profesionální přístup, ale když jsem před sebou viděl nejlepšího přítele, težko jsem se dokál ovládat. "Johne.. Co tu děláš?" "Teď se ti snažím zastavit krvácení" řekl jsem strhnul jsem Sherlockovi jeho šálu, abych pomocí ní mohl Sherlockovi zaškrtit nohu aby tolik nekrvácela. Zaregistroval jsem, že se na mě Sherlock dívá. "Co je? Potřebuješ něco? Já teď musím zavolat Lestradovi aby mi s tebou pomohl domů, potom pojedeme do nemocnice." "No.. Víš Johne.. Proč máš pyžamo a moje boty?" zeptal se mě Sherlock a já jsem měl chvilku pocit, že ho střelím ještě jednou, protože jsem nebyl zvědavý na to, aby mě v takovéto chvíli provokoval. Přes to jsem byl rád, že je při smyslech. Vylovil jsem z kapsy Sherlockova kabátu jeho telefon a vytočil jsem Gregovo číslo. Došlo mi, že něco kolem půl druhé v noci, ale teď jsem vážně potřeboval pomoct. Zatím co telefon zvonil, prohlédl jsem si Sherlockovu ránu. Kulka ho zasáhla těsně nad koleno a byl jsem rád, že krvácení se zmírnilo. "Proboha je mi jedno že ty nespíš, ale každý normální člověk spí! Nemůžeš mi zavolat ve dne?" rozespalý Greg řval do telefonu. "Ahoj Gregu, promiň že ti volám, ale potřebuju abys okamžitě přijel, Sherlocka se někdo pokusil zastřelit a já ho nějak potřebuju dostat domů." snažil jsem se mluvit co nejrychleji a stručně. "Ježiši Johne! Ty jsi v pohodě? Kam mám přijet?" "Jo, mě nic není. Já nevím jak se ta ulice jmenuje, ale když z Baker street odbočíš doleva, tak tady jsme. Je tu drogerie a nějaký obchod s oblečením." "Hned jsem tam." řekl Greg a já jsem si kleknul k Sherlockovi. "Kdo ti to udělal?" "Nevím kdo to byl." odpověděl na moji otázku, ale mě bylo jasné, že to ví, jen mi to nechce říct. "Proč mi to nechceš říct?" zeptal jsem se a neustále jsem se díval, jestli náhodou už nepřijíždí pomoc. "Je pravda, že není důvod abys to nevěděl. Bylo to takhle.." Sherlock mi začal vyprávět co se vlastně stalo.
"Celý večer jsem byl u Mycrofta. Zavolal mě, říkal že si se mnou potřebuje promluvit. Já jsem ale celou dobu věděl, co mi chce říct. Jen mi řekl, že jsem teď v nebezpečí, ale ať se neptám proč. Věděl jseml, že řekl Moriartymu moje osobní informace a taky všechno o mých blízkých. Řekl jsem mu, že to vím, co udělal. Nebylo vůbec těžké na to přijít. Když jsem prozradil, že všechno vím, Microft řekl nějakým mužům, ať mě dostanou do auta, že mě odvezou domů. Nemohl jsem se bránit, neměl jsem s sebou zbraň. Tak mě dovezli až sem, vyhodili mě z auta, Microft si přede mě stoupnul a řekl, že bude lepší, když mě zabije on a ne Moriarty, omluvil se mi a vystřelil. Ale netrefil se. A hned potom jsi doběhl ty, nevím jak jsi mě našel, jak jsi vůbec věděl že sem máš přijít." Zíral jsem Sherlocka s otevřenou pusou a nemohl jsem uvěřit, že tohle váže Microft udělal. "To je tak šílený hajzl!" měl jsem chuť ho zastřelit, protože to co udělal se nedalo přejít bez žádného trestu. "Johne, uklidni se. Až budu zase v pohodě, tak si to s ním vyřídím sám." Řekl Sherlock a já už jsem viděl jak přijíždí Greg.
Naložili jsme Sherlocka a zavezli domů. Po cestě se mě samozřejmě Lestrade nezapoměl zeptat, proč mám pyžamo a tak velké boty, ale neodpověděl jsem na to. Položili jsme Sherlocka na postel a já jsem mu vyslékl kalhoty, abych mu mohl ránu vyčistit. Snažil jsem se všemozně zamaskovat, jak moc mě vzrušovalo vidět Sherlocka bez kalhot. "Bolí to moc?" Zeptal jsem se a podíval jsem se na něj. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale Sherlock měl plné oči slz a křečovitě svíral polštář. "Johne.." Slza mu stekla po tváři. "Děkuju, že to pro mě děláš. Jsi nejlepší přítel, jakého jsem si kdy mohl přát. "Sherlocku, ty taky." Objal jsem ho a políbil.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama