Samota

20. května 2013 v 19:29 | JW |  Povídky od JW
Nedávno jsem se pokusila napsat nějaké povídky. Postupně je sem budu přidávat. Vím, že asi nebudou dokonalé, protože s tím teprve začínám, ale snad se vám budou líbit :)
JW



Jsou to už dva roky od Sherlockovi smrti. Ještě jsem se s tím vůbec nevyrovnal. Pořád mi strašně moc chybí. Jak mi to mohl udělat? Jak? Proč mě tu nechal? Copak neví, co pro mě znamená? Není den, co bych na něj nepřestal myslet. Z mého přemýšlení mě vytrhla paní Hudsonová, která se svým typickým "hu-hu" vešla do pokoje. Podíval jsem se směrem k ní. V jedné ruce měla talíř s nějakým jídlem, které mi udělala, a ve druhé držela příbor. Od doby, co tady Sherlock už není, mi často vařila. Nejspíš se nudí a nemá nic jiného na práci. Musím přiznat, že i já se nudím. Když tady byl Sherlock, vždy se něco dělo. Teď nemám pro co žít. Nic mě netěší. "Oh Johne. Pořád tady sedíte v křesle od doby, co jsem sem přišla utřít prach. Zase myslíte na Sherlocka?" Nechtěl jsem se o tom s ní bavit. Kdybych si s ní o něm začal povídat, tak by mi bylo určitě do pláče a ona by mě začala utěšovat a říkat mi, že se prostě musím smířit s tím, že už není mezi námi a to nechci slyšet. "Děkuji vám za jídlo paní Hudsonová" řekl jsem zdvořile a pokusil se usmát. Ale podařil se mi udělat jenom takový pokřivený úšklebek. Talíř položila do kuchyně na stůl a potom potichu odešla. Vstal jsem z křesla a sedl si k jídlu. Konečně se ten stůl dal využívat jako jídelní stůl. Předtím tady měl Sherlock různé zkumavky a já jsem se s ním kvůli tomu často hádal. Paní Hudsonová je všechny dala do krabice a navrhla, abych je věnoval škole, ale já jsem je chtěl nechat doma. Když jsem dojedl, tak jsem umyl nádobí a přemýšlel jsem, co bych mohl dělat. Řekl jsem si, že bych mohl jít na hřbitov ke Sherlockovi. Oblékl jsem se a sešel po schodech dolů. "Kampak jdete Johne?" vykoukla z obýváku paní Hudsonová. "Jdu se jen tak projít". "Tak dobře. Měl jste se obléknout tepleji. Venku fouká studený vítr" řekla starostlivě. Já jsem ji ale nevnímal. Vyšel jsem ze dveří a chytil taxi.


Dojeli jsme na hřbitov a já jsem taxikářovi zaplatil. Došel jsem ke Sherlockovu náhrobnímu kameni. Nechodil jsem sem moc často. Vždy, když jsem tubyl, tak se mě zmocnil pocit beznaděje a vědomí, že už tady se mnou opravdu není. Zahleděl jsem se na jeho náhrobní desku. "Sherlocku" začal jsem k němu promlouvat. "Proč mi tohle děláš? Copak nevíš, jak se teď cítím? Jak jsi mě tady mohl nechat, když jsi určitě věděl, jak moc budu trpět? Dal bych cokoli za to, kdybys tady teď mohl být. Nevěřím, že bys mohl být mrtvý. Ty nemůžeš být mrtvý Sherlocku! Zastavil jsi už tolik vrahů a zabijáků a vyřešil jsi mnoho případů, které by nikdo jiný nevyřešil, a zabiješ se jen kvůli Moriartymu? Nevěřím, že bys to udělal. A nikdo mě nikdy nepřesvědčí, že jsi lhal a že jsi Moriartyho vymyslel. Prosím přestaň s tím. Už jen kvůli mně" nadechl jsem se "Občas jsi mě štval. Pořád sis musel prosazovat to svoje. Bylo to s tebou k nevydržení. Ta tvoje panovačnost a arogance... Přesto ti chci říct, že jsi byl ten nejlepší muž.. nejlepší přítel, kterého jsem měl. Proč jsi mě opustil? Nenechávej mě tu. Vrať se Sherlocku. Nebuď mrtvý. Prosím." měl jsem slzy na krajíčku. Chvíli jsem tam ještě stál a nakonec jsem se vydal zpátky domů. Udělal jsem si horký čaj a sedl si k televizi. Ve zprávách bylo pár vražd. Kdyby tady byl Sherlock, tak by je určitě řešil. Moc mi to chybělo. Teď nemám co na práci. Chvíli jsem byl zaměstnaný jako doktor, ale necítil jsem se ještě dobře a nemohl jsem pracovat, tak jsem dal nakonec výpověď. Dopil jsem čaj, vypnul jsem televizi a šel jsem si lehnout do Sherlockova pokoje. Pořád tam měl svoje věci. Otevřel jsem skříň a vytáhl z ní jeho oblečení. Svalil jsem se na jeho postel a přitáhl si jeho košili k hrudi. Přičichl jsem si k ní, ale už z ní téměř vyprchala jeho vůně. Najednou jsem se rozbrečel. Tak moc mi chyběl. Slzy mi stékaly po tváři a dopadaly na jeho košili. Po půl hodině jsem usnul.

Když jsem se ráno probudil, tak jsem jeho oblečení dal zpátky do skříně a šel si dát horkou sprchu. Na snídani jsem si udělal míchaná vajíčka a černý čaj. Potom jsem šel do obýváku a svalil se do křesla. Bez Sherlocka tady bylo tak prázdno a ticho. Díval jsem se po celé místnosti až moje oči zabloudily k jeho lebce. Trochu jsem se pousmál při vzpomínce, že to byl jeho jediný přítel, než potkal mě. Já jsem se pak pro něho stal náhradou za tu lebku. A teď jsem tu s tou lebkou sám. To je trochu ubohé. Všechno mi ho tady tak strašně moc připomínalo. Každá věc v tomto bytě. Možná, že kdybych tady nebydlel, tak bych se s tím vyrovnal lépe. Napadlo mě, že bych mohl bydlet ve svém starém bytě, kde by ho nic nepřipomínalo. Musím to zkusit. Řekl jsem to paní Hudsonové a ta to pochopila. Ještě dnes jsem si sbalil věci a chystal se odejít. "Opravdu tady nechcete zůstat Johne?" "Ne. Všechno mi ho tady připomíná. Budu na chvíli bydlet ve svém starém bytě. Možná to pomůže. Mohl bych ale u vás pořád bydlet?" "Samozřejmě, že ano. Můžete se vrátit, kdykoli budete chtít. Nechám vám tady všechny věci". "Děkuji vám" řekl jsem a objal ji. Dal jsem jí pusu na čelo a potom jsem odjel do svého starého bytu. Všechno tu bylo tak, než jsem odešel bydlet se Sherlockem. Vybalil jsem si věci a sedl si na postel. Byl jsem znovu opuštěný.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se vám naše povídky?

Ano 96.3% (578)
Ne 3.7% (22)

Komentáře

1 Mii Mii | 21. září 2013 v 15:49 | Reagovat

To mě dojalo :( Tohle mi nemůžete dělat~ :(

2 Flower Flower | E-mail | 23. května 2014 v 15:09 | Reagovat

V jednoduchosti je krása. Jednoduchá poviedka ale predsa kúzelná.

3 Helena Helena | E-mail | 25. června 2014 v 4:28 | Reagovat

To je tak strašně smutný! Kdybych nevěděla, že se vrátí, tak by se mi klávesnice utopila v slzách.
Vím, co to je ztratit milovaného člověka, takže Johnovy pocity jsou mi velice blízké. A jsou vskutku mistrně popsané. Nejspíš Tě už taky potkalo něco, že víš, o čem píšeš.

4 JW JW | 27. června 2014 v 14:10 | Reagovat

Děkuju všem. Ani nevíte jakou radost mi vaše komentáře dělají :)
Tuto povídku jsem napsala krátce po tom, co jsem přišla o velmi blízkého člověka, takže vím, o čem mluvím a Johnovy pocity jsou mi velmi blízké.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama